Na jinou strunu

Podzim už stačil obarvit listy křiklavými barvičkami jako z dětské knížky a vítr je teď vytrhává stromům z rukou, aby je mohl rozházet po okolí. Většina jich končí na písčité cestě, kde tlumí nárazy mých podrážek. Poslední dobou mám čím dál tím víc rád kopce. Nejsem jeden z těch, co ráno vstanou a jdou si kondičně zaběhat, prostě mám rád ten pocit, když stoupáte nahoru v podvečerním šeru a pod vámi se rozprostírá město. Ticho ruší jen skřípání písku a sem tam projíždějící tramvaj. Krok za krokem mi pod nohama ubíhají další metry, jak stoupám na Petřín. Vždycky tam chodím pěšky. I když zrovna jezdí lanovka, i když jsem unavený po celodenní práci, vždycky jdu pěšky. Je to vlastně takový můj malý rituál. Já obětuju energii a za odměnu dostanu Prahu.

Jestli je tohle město rájem Temných, pak Petřín je majákem na ostrově Světla. Všechny ty emoce, které sem už od nepaměti táhnou turisty, děti i zamilované páry se kumulují ve věži samotné a výstup po jejích schodech je pak pro Světlého jako osvěžující koupel.
Původně se dokonce plánovalo, že se Pražská Noční Hlídka usadí tady nahoře ale nakonec byl kopec shledán strategicky nevýhodným. Ne že bych si na finální umístění stěžoval, tu budovu by nám mohlo závidět i ministerstvo, jen prostě občas potřebuju trochu čerstvého vzduchu.
Vystoupal jsem těch několik posledních metrů a zamířil k zrcadlovému labyrintu. Okénko pokladny bylo prázdné, tak jsem ze zvyku vstoupil do labyrintu přímo skrz mříže. Obklopily mne odrazy. Procházel jsem chodbami spolu se svou armádou dvojníků a pozorně se rozhlížel. Jakmile jste uvnitř, je potřeba dávat dobrý pozor a snažit se nespustit zrcadla z očí, trik je totiž v tom najít to, ve kterém se neodrážíte. Občas tudy bloumám třeba hodinu. Ne proto že bych to zrcadlo nemohl najít, prostě se mi jen líbí ten pocit, být ztracen uprostřed labyrintu vlastních odrazů. Dnes bohužel ten čas nemám. Hned na dalším rozcestí jsem zabočil vpravo a šel podél stěny dokud jsem nenašel vchod. Vždycky když před tím zrcadlem stojím napadá mě že takhle nějak se musí cítit upíři. Tedy kdyby na té pověře bylo něco pravdy, samozřejmě.

Vešel jsem a rozhlédl se. Monitorovací místnost byla na první pohled naprosto liduprázdná a až po chvíli zkoumání jsem si všiml dívenky přilepené k jedné z obrazovek. Když jsem k ní došel a lehce jí poklepal na rameno, trhla sebou a vyskočila tak rychle že málem převrátila židli.
„Erika Jirásková, Analytička, čtvrtá kategorie!“ vyhrkla a chvíli to vypadalo že se mi snad pokusí salutovat. Trochu jsem se ušklíbl a přejel ji očima od hlavy k patě. Mohlo jí být tak dvacet, byla menší postavy, červené vlasy nejspíš obarvené ačkoliv dle množství pih na obličeji mohly být klidně i přírodní, seprané džíny,červeno-bíle pruhované tričko a samozřejmě nepostradatelné brýle. Dřív se takovým říkalo knihomolové, ale dnes, když se jich většina opaluje v záři monitoru, už se to slovo nehodí.
„Sednout,“ řekl jsem možná trochu moc rozkazovačně protože zajela na židli ještě rychleji než z ní předtím vyskočila. Sedl jsem si vedle ní a zahleděl se na obrazovku na které se po satelitním snímku Prahy přesunovaly barevně ohraničené ovály. Trochu to připomínalo Počasí, na které jsem se koukal ráno v televizi.
„To jsou nějaké tlakové níže?“ zeptal jsem se.
„Něco podobného. Tohle jsou…jak bych to řekla…Silové níže. Monitorujeme přesuny Síly v celém městě.“ Viditelně se snažila aby to neznělo pyšně. Měla na to v podstatě právo protože ačkoliv jsem tu byl už několikrát, nikdy jsem se analytikům do práce moc nepletl a účel celého Petřínského štábu mi tedy poněkud unikal. Terezčino neustálé upozorňování na rozsáhlou dokumentaci na mém stole se samozřejmě také míjelo účinkem, zvláště od chvíle co podobná důležitá lejstra okupovala většinu pracovní desky a přilehlý parapet.
„Aha. No, tahat mě až sem nahoru jen kvůli povinné pravidelné inspekci by si určitě nikdo ze zdejšího vedení nelajznul takže předpokládám že někde na tomhle monitoru je něco špatně.“ Pro jistotu jsem se na ni usmál aby si to v té své horlivosti nevyložila jako pohrůžku. Asi to pochopila protože bez dalšího vstávání přikývla a začala horlivě bušit do klávesnice. Ovály na obrazovce se teď posouvali pozpátku. Zastavila obraz na snímku z dnešního rána, což jsem poznal podle ukazatele času v levém horním rohu, a přiblížila oblast Smíchova.

„A do háje.“ Ujelo mi. Nato abych poznal že chaotická změť linií překrývající většinu Smíchova znamená problém jsem nepotřeboval vysokoškolský titul.

DozorCon

Jiní!

Ač se to tak nezdá, mílovými kroky se nám blíží DozorCon.

Základní koncept programu DozorConu (dále jen DC) mám sestavený, ale jsem otevřený všem návrhům. Prozatím je v plánu tradiční promítání filmů, populární Wizardyho šero (nemůžu slíbit, ale jsem si jistý, že budou i hvězdičky) a počítám i s Geserovými reálnými postavami v hlídkách. Sám zas sebe plánuju přednášky zaměřené hlavně na magii jako takovou, takže se určitě dozvíte víc o šamanismu, druidismu a voodoo.

Hodlám ještě kontaktovat Ziru, jestli by v rámci DC nezopakovala něco o tarotu a věštění z čísel, protože posledně byly její přednášky poměrně úspěšné.

Další věc, o které bych rád veřejně informoval je spuštění nového webu www.hlidky.cz, za které můžeme poděkovat Bobovi (aplaus!). Choďte tam, vymýšlejte a piště, jinak nás Vašek Pravda roztrhne jak hady.

To je pro zatím vše. S bližšími podrobnostmi se ještě ozvu v blízké době.

Za Maltese Falcon

Kain

время после полудня

Brno kolem odpoledne prostě žije ve stresu a je celkem jedno, jestli je víkend nebo úterý. Lidé spěchají do práce, na schůzky, do obchodů nebo prostě jen tak bezcílně bloudí úzkými ulicemi. Tato doba je pro Temné vlastně učiněným rájem. Stres, vztek, ... jen natáhnout paži...

A telefon pořád mlčí...

Mohl bych Igorovi zavolat, vlastně... měl bych, ale kdo chce rušit klid nejvyššího, když on sám - byť určitě o všem ví - nepovažuje za nutné spustit poplach. Naprosto spontánně jsem nasedl do autobusu a vyjel směrem k zábavnímu centru Olympia. Tady měla Denní hlídka jeden ze svých podniků, třeba právě tady se dozvím odpověď na svoji otázku.

Jo, když jsem tak mluvil o odpoledním Brně, zapomněl jsem zmínit ještě jednu věc - zácpy. Ačkoliv transparenty všude kolem křičely optimistické "Do Olympie za 10 minut!" Pravda teď byla asi šestkrát delší...

...slunce se znaveně opírá do temných skel, jež jeho unavené tělo neunesou. Opírá se tedy i o naše ramena a my jej podpíráme s potem v tváři a obavou tlačící se do spánků. Snad nespadne... snad jen uneseme. Do podvědomí se bezcitně dobývá slaný pach cizích těl...

Hlava mi vyletěla vzhůru. Chce to ještě jedno kafe! Napadlo mě, než se mi víčka zavřela definitivně.

Nevím jak dlouho jsem spal, nevím co se celou tu dobu dělo a tím pádem nechápu, proč sedím v autobuse bez lidí, bez řidiče a bez Olympie za oknem. Autobus stál na rohu autobusového nádraží Zvonařka bez ladu a skladu přes dva pruhy silnice. Po bližším ohledání mého okolí jsem dokonce našel i řidiče. Ležel na zadním sedadle, ruce i nohy groteskně rozhozené, oděn jen do kalhot. 

Zachroptěl. Z úst se řinula krev. Trup zdobily četné podlitiny. Jeho pohled byl prázdný... a to doslova, neboť prázdné byly i jeho oční důlky. Víčka občas jemně cukla a uronila krvavé slzy. Umíral. Propadal se v agonii. Hrdlo zalévala krev z plic. Nekřičel. Hlasivky se zvolna topily v karmínovém louhu. Jeho strach byl ten nejčistší na světě. Čirá síla. Strach ze smrti. Lačně jsem chlemtal jeho agonii. Zmocňoval se ho klid... bolest odcházela. Chroptění ustalo... a já se naposledy chopil zbytků jeho životní energie.

Po pravdě řečeno, až teprve teď jsem se začal zajímat, jak ke všemu kolem mě došlo. Vystoupil jsem z autobusu a šokovaně pozoroval absurdní scénu, která se mi naskytla. Na druhé straně ulice z obchodu Erotic city totiž znenadání vyběhla tlupa asi 10ti letých dětí, s plnou náručí "dospělého zboží" a nesouvislým úsměvem ve tváři.

Vraždy, rabování, dopravní kolaps... zaspal jsem převrat nebo co?!

Než jsem se nad vším stihl nějak výrazněji zamyslet, vyrušil mě zvuk motoru. Motoru něčeho velkého... kamion nebo tatra? Těžko říct, ale bylo to celkem blízko... Otočil jsem se a ke svému zděšení došel k závěru, že autobus linky 67 MHD, který kdo ví proč řídí člověk, který rozhodně nevypadá jako profesionální řidič se řítí přímo na mě. Toho chlápka nenapadlo, že mě může srazit??? Co hůř, že může nabourat do autobusu tři metry za mnou? Mimochodem mě tak napadá, že absurdní komice celé situace přidává i fakt, že ten člověk se asi vážně soustředí na to, aby mě srazil (což se pravděpodobně i stane) a nejhorší je, že já všemu jen nečinně přihlížím a se svým osudem jsem celkem smířený....

Do hajzlu, ale já jsem Jinej! Následkem tohoto prozření jsem natáhl ruku před sebe a nakumuloval jsem do ní nabitou energii. Dlaň se začala lisovat do masky autobusu, jako do hlíny. V okamžiku jsem tutéž paži zvedl a pohybovou energii autobusu jsem změnil ze směru "rovně" na geometricky přesnou křivku, kterou navíc bude autobus kopírovat pohybem okolo své vlastní svislé osy.

Efekt byl poeticky destruktivní! Autobus se vznesl a při druhém saltu se efektně roztříštil o železobetonový viadukt přemosťující ulici.

"Hustý!!!"

до обеда

Kafe má být černý jako noc a hořký jako snění, kterýmu se tím zázračným nápojem chráníme. Když do něj naliju mlíko, tak se jeho hladina přikryje rouškou tajemna a s cukrem dosáhne sladkýho vzrušení. Kafe je jako sex, vůně silná, jako eros ženy při koitu… jemná jako oholenej klín a horká jako náruč…

 

A přesně takovou kávu tady umí uvařit.

 

Upil jsem ze šálku a do úst vložil mandli v čokoládě. Se Šerem se tu něco děje, to musí vidět každý Jiný. Půjde-li to tak i dál, neklid pocítí i senzitivnější jednici z řad lidí. Zkontroloval jsem telefon. Žádný zmeškaný hovor ani zpráva. Telefon od Igora jsem popravdě nečekal, ale nějaké informace z ústředí bych celkem uvítal. Když už nic, alespoň jsem prozvonil Agnes.

Z myšlenek mě vytrhl zvuk tříštícího se porcelánu. Ohlédnul jsem se. Číšníkovi kousek ode mě upadl šálek od kávy a rozletěl se jako vzpomínky na večer u lahve ginu. Byl to správný chlap. Úslužný, vtipný, příjemný. Mrknul jsem na něj a čekal na ten typický bezradný úsměv. Místo toho jsem se dočkal jen neurotického škubnutí ve tváři. Zvláštní… Do pěti vteřin jsem vše pochopil. Z nenadání se nad ním objevil provozní, takový obtloustlý, náladový homosexuál a začal na něj zcela nepříčetně řvát. To všechno jenom kvůli šálku? Něco tu nehraje. Podíval jsem se na ně Šerem. Vztek jsem čekal, ale, že by až tak? Ještě trošku a on by ho snad byl schopen i zabít…. Raději jsem se tedy lehce dotknul jejich vědomí a vztek uhasil.

Pocítil jsem jak se po utnutém přílivu emocí Šero stáhlo. Prudce, jako oční víčko pří ráně pěstí.

 

Zcela jsem se ponořil v Šero. Opět to chladivé pohlazení a bezbarvé rysy bezbřehých možností existence všehomira. Chvíli jsem se rozhlížel a zanedlouho zahlédl první změnu. Volně vzduchem, nezávisle na prostoru a překážkách se sunuly malé silové medúzy…  nebo to byly víry? Nevím, každopádně to vypadalo, že ty body prostupují do všech hladin a když náhodou narazily do stěny z mechu, ten ve vteřině zčernal a rozpadnul se.

 

Vystoupil jsem z Šera a znovu si celou scenerii přehrál… no, třeba někdo zavolá…

Peníze jsem nechal na stole, jak je tu mým zvykem. Samozřejmě, mohl bych vklouznout do Šera a odejít bez placení, ale proč si dělat nepřátele na místech, kde to není nutné?

Pár hodin jsem se jen tak bezúčelně toulal městem, chodil po obchodech, pozoroval lidi a ještě párkrát vstoupil do Šera, abych se přesvědčil zda mě nešálil zrak a také abych zjistil, zda se jednalo jen o nějakou lokální anomálii, nebo jde o globální jev. Pravdou bylo to druhé, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo. Co hůř, všechny jevy se zdály čím dál zřetelnější a to mi dost smrdí... Jo a taky tu smrdí voda. Určitě to taky znáte, nebe modré, ba azurové, slunce vás neuprosně pálí do očí, na stromě se nehne list... jenom ta všudypřítomná vlhká vůně... 

утро

Temné nebe bylo propleteno žhnoucí pavučinou, z něj se na mě snášel déšť. Plakal jsem, asi nad ztrátou, nevím… Ano, teď mi to dochází! Ztratil jsem duši, ale proč? Kde to do háje jsem? Co tu dělám? Proč je všude náhle mlha… a proč sakra  padám?!

 

Škubl jsem sebou a v hrůze otevřel oči. Celé mé tělo bylo pokryto ledovým potem a ve spáncích mi divoce pulsovala krev. Jak já nenávidím sny! Když se vám zdá něco příjemného, probudíte se zklamaní nad ztrátou vysněné iluze a když naopak máte noční můru, probudíte se pro změnu zcela zděšení. Takže moment, co je vlastně za den, kolik máme hodin a co mě čeká za povinnosti? Tak tohle dohromady jen tak nedám, ne po ránu. Víte, vždycky mi asi dvě hodiny trvá, než začnu alespoň trošku fungovat a nutno říct, že mě za to má přítelkyně nenávidí. Moment, kde je vlastně moje Agnes?

 

S obtížemi jsem se vykopal z postele a zamířil do kuchyně, na stole mě čekala snídaně, šálek na kávy a vzkaz od mé milované.

 

Jsem na ústředí DH a zdržím se tu asi až do večera. Nezapomeň uklidit ze stolu, v koupelně, vyvenči psa a vezmi si klíče.  Miluju tě hvězdičko=o*

 

No jo… ona mě prostě za tu dobu už zná. Alespoň půlku věcí bych určitě zapomněl. Miluji ji.Jen mě trošku mrzí jak často poslední dobou v práci je, ale to je holt úděl pěšáka po boku velké kouzelnice. Postupně jsem tedy splnil všechny zadané úkoly a potom v koupelně na zrcadlo rtěnkou napsal.

 

Na zrcadlo napíšu Ti vzkaz

zubní pastou

jež

skví se v reklamách.

Re a klamů

a podobných iluzí

bude ten vzkaz pln.

 

V tom Ty

mezi řádky otiskneš svá

mírně nakyslá malinová ústa ...

s ostružím

a připíšeš čas nádechu

10:30 SEČ

 

To jí určitě udělá radost až se vrátí…

 

 

 Intermezzo:

Upil jsem ze sklenice a pohlédl z okna. Dva nebeští obři se pustili do svého boje. Zaklesli se do sebe. Jakoby se chtěli obejmout. Nebe jako meč, proťalo klikaté ostří blesku. Samou bolestí se dalo do pláče. Slzy zkrápěly mrtvé ulice, kamenné svaté a sepnuté ruce chrámů božích… a zkrápěly také mou tvář… byť ta sama byla deštěm netknutá…

 

Ale jedno mi stále není jasné… Kde jsou hvězdy… když nechodí spát… 

Prolog... trochu jinak

Co se ze mě stal měšťák, odnaučil jsem se dívat na nebe. Z širokých, otevřených ulic prdele jménem Kuřim jsem přesedlal na úzký a stísněný uličky Brna a místo svýho dřívějšího a oblíbenýho kochání se soumrakem a labužnickýho nasávání vůně letního večera jsem teď spíš koukal, abych někde nešlápl do hovna a nasávat "vůni" města jsem se v tomhle horku raději ani neodvážil. Dobře mi tak. Kdybych byl pořád maloměstskej Jinej, všiml bych si, že se nebe podezřele rychle zatahuje a vzuch smrdí bouřkou... a průserem.

Ne, bouřka není dobrá. Déšť samotnej jo. Děsť smyje starý věci a špínu a dává tak prostor novotě. Ale bouřka... Tak jak její blesky otvírají oblohu, tak bouřka otvírá starý záležitosti. Na lidi padá depka a začnou vzpomínat. A ne vždycky je to dobrý.

Hmm, tak zhruba tahle filozofická úvaha mi proletěla hlavou ve chvíli, kdy Infinitus s výrazem mučedníka prošel okolo mě. Sakra, kdy vůbec vešel do kanclu?! A kdy se vůbec změnil hudební motiv ze Sex Bomb na Don't Cry?!

Aby bylo jasno, Jessica a já jsme právě objevili novou hračku, která nám umožňuje... hmm... blbnout, i když jsme od sebe hromadu kilometrů. Znáte sex po netu? No... když jste Jiní a umíte různý telepatický věci, dostáváte se na úplně novou úroveň rozkoše.

Kdyby aspoň tak pět minut počkal... nebo zaklepal. Už dávno jsme si tu měli zavést nějaký pravidlo o klepání. Co kdyby tu jeden z nás měl slečnu... Tedy já měl slečnu. On ne... On nikdy. Na to moc žije ve vzpomínkách.

Myslím, že mu do jisté míry rozumím. Kdysi jsem býval jako on... Příliš jsem se upnul k někomu, na kom mi záleželo... a ztratil ji. Znám jeho bolest... do jisté míry. Já alespoń věděl, že má milovaná žije. Ne se mnou, ale žije. Na jeho místě... zbláznil bych se z té nejistoty.

Krátce jsem se rozloučil s Jess a otočil se k němu. Stál u okna a v té tmě, jen občas ozářený blesky, vypadal téměř goticky. Otočil se ke mně a s výrazem čirýho smutku.
"Vzpomínáš?" pokynul rukou k oknu.
No aby ne... Je to skoro taková bouře, jako tenkrát.
Mlčky jsem přikývl.

Těšil jsem se na krásně strávenej večer s Jess, plnej mentální rozkoše.
Místo toho se bude chlastat a filozofovat. A vzpomínat.
No... to je vlastně taky krásně strávenej večer. Jako za starých časů.

Z harddisku se naprosto příhodně do náhodného výběru přehrávače načetla nová písnička a z reproduktorů se tiše linulo Love Hurts.

Tak tohle nedopadne dobře.

Dobrou noc, Praho

Doteď tichým pokojem se rozlehl nepříjemný zvuk zvonění mobilního telefonu. Nebyla to ani tak melodie, co ho dělalo nepříjemným, jako spíš denní doba. Po ránu je otravné jakékoliv zvonění.
Spolkl jsem kletbu, která se mi drala na jazyk a natáhl se po telefonu. Nechat ho dál vyzvánět bylo nemyslitelné, nikdy mi nevolají, pokud to není opravdu důležité. Nenávistně jsem zamáčkl zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu.

"Dobré ráno šéfe. Promiňte, že vás budím, ale potřebovala jsem..."

"Už to vyklop!" přerušil jsem neurvale proud omluv mojí sekretářky Terezky. Je to hodná dívka, ale moc mluví.

"Nemusíte být hned tak hrubý," ozvalo se skoro dotčeně z telefonu, ale oba jsme věděli, že to tak nemyslí. Ví, jaký jsem po ránu.

"Máme hlášeny dva útoky neznámého upíra, a kluci prý narazili na něco zajímavého ohledně těch neregistrovaných vědem. A pak tu taky máte asi čtyři zásilky, nevím co v nich je, protože jste říkal, že vám nemám lézt do pošty."

To jsem opravdu říkal. A měl jsem tenkrát dobrý důvod. Ty mladé holky jsou pekelně zvědavé. A já mám viditelně zase práci na celý den.

"Díky, Terezko, za dvacet minut jsem tam. Ať na mě na stole čeká nějaký čaj, buď té lásky."

Zdálo se mi, že se tam na druhé straně shovívavě usmála, ale nechtěl jsem to zjišťovat. Telefon jsem položil zpátky na stůl, vytáhnul ze skříně čistou košili a šel hledat kalhoty. Byly přehozené přes židli v kuchyni. Už jsem si z toho ranního hledání veškerého potřebného oblečení různě po bytě udělal takový malý rituál. Jeden se při tom alespoň probere. Jakž takž oblečen jsem došel do své skromně zařízené koupelny a stoupnul si před zrcadlo. Rukou jsem si přejel po bradě, kde už zase začínalo být cítit vousy. Zase se holit... ale do zítra to počká. Trochu jsem se opláchl, abych nevypadal jako nevyspaný upír a vrátil se do kuchyně. Na snídání jsem si nikdy nepotrpěl, ale musel jsem se alespoň trochu napít protože nesnáším když mi cestou do práce vyschne v krku. A Pražské MHD dokáže jednoho notně potrápit. Z předsíně, kde jsem se už naivně chystal k odchodu, zase zpátky do ložnice pro mobil a klíče, posléze ještě pro sluneční brýle. Jestli někdy ráno něco nezapomenu na stole, budu stoprocentně vědět že jsem nemocný. Vyšel jsem z bytu, zamknul a podíval se na hodinky. Tedy... podíval bych se na ně, kdybych je nezapomněl uvnitř. Při dalším zamykání už jsem dveřmi notně praštil. Jediné štěstí, že to neprobudilo sousedy, musím se krotit. Sjel jsem výtahem do přízemí a vyšel z pěkného nového domu, ve kterém jsem měl byt. Ten dům stavělo město, takže nájem nebyl vysok. Někdo si chtěl určitě pojistit znovuzvolení. Došel jsem si na zastávku tramvaje. Sice mám auto, ale dnes jsem nějak neměl chuť řídit. Radši si pohodlně v klidu sednu a něco si přečtu. V tramvaji jsem se tedy usadil, vytáhnul mobil a otevřel soubor s rozečtenou Zeměplochou. Tenhle týden byl na řadě Erik. Cesta do úřadu tak proběhla v relativním klidu, přerušovaném jen občasným dušením smíchu. Málokdo má to štěstí mít práci na trase tramvaje, která končí kousek od jeho domu. Když se ozvalo jméno mé výstupní stanice, zamáčkl jsem na telefonu červené tlačítko a svěžím krokem, s pobaveným úsměvem na tváři jsem vystoupil. No vlastně úplně na trase náš úřad není, chtělo to přejít pár ulic a uliček, ale pořád se to dá vyjádřit pojmem blízko. U vchodu pro veřejnost stál Petr. Lehce jsem mu kývnul na pozdrav, zvedl jsem svůj stín a ponořil se do šera. Barvy vybledly, zvuk ztratil výšky, pohyb se zpomalil. Šero dokáže ukrást vše, co mu dovolíme. Před mýma očima se nyní vylouply druhé dveře. Tyhle nejsou pro běžné návštěvníky, kterých i tak moc není. Tyhle jsou pro nás, pro Jiné.

Prošel jsem dveřmi, za kterými už stála dnešní stráž.

"Dobré ráno, šéfe."

"Dobré ráno, Martine," kývnul jsem mladíkovi na pozdrav a pokračoval jsem dál chodbou.

Martin je jen jistý druh předsunuté hlídky. Na to, aby mne kontroloval, je příliš slabý. Ale bere tu službu smrtelně vážně. Na konci chodby mne čekaly dvě odbočky. Vlevo či vpravo? A přede mnou zrcadlo. Za jedním z rohů stojí dnešní kontrola. Každý si sám vybírá za kterým. Neexistuje tu únik informací. Jen dodnes nechápu jak dokázali umístit zrcadlo tak, aby stráž viděla do chodby, ale sama zůstala nespatřena. A to tady šéfuju. Když jsem došel k zrcadlu, ozval se. Dnes byl vlevo.

"Identifikuj se!" houkl odhodlaně Roman. Jeho hlas jsem poznal okamžitě.

"Tomáš, Jiný Světlý, 1. kategorie. Ale to by jsi měl být schopný poznat z mého služebního cejchu, Romane," odpověděl jsem velitelským tónem. Rád ho škádlím. Roman okamžitě zrudl jako pivoňka a začal koktat, že se omlouvá, že tu dneska ještě nikoho nepotkal a tak dále.

"V pořádku," zarazil jsem ho. "Děláš svou práci skvěle." Trochu jsem odstoupil aby mohl zkontroloval umístění cejchů.

"V pořádku, šéfe. Hezký den přeju."

Mrknul jsem na něj a zamířil ke schodům. Moje kancelář je v pátém patře, což pro mne znamenalo patery schody. Výtah na úřadě nemáme. Cestou už jsem nikoho nepotkal. Takhle po ránu všichni ještě vyspávají, obzvlášť operativci, kteří určitě zase byli v terénu celou noc. Nikdo je k tomu nenutí, je to jejich vlastní volba. Já bych měl být taky celou noc vzhůru, ale od povýšení si užívám možnost delšího spánku. Ne nerušeného, ale delšího. Ještě poslední schody a pak už tu byla moje kancelář. Chodba, 'čekárna', a vůbec celé patro vypadá trochu slavnostněji, než zbytek budovy. Nebo si to možná jen namlouvám. Každopádně uklizeno tu je precizně. Prošel jsem prvními dveřmi a pozdravil Terezku, která zrovna zalévala čaj horkou vodou. Nikdy nepochopím, jak to dělá, že to vždycky stihne takhle přesně. Asi je to učí ve škole. Otevřel jsem poslední dveře a přede mnou se rozprostřel prostor mé pracovny. Je celkem veliká, můj předchůdce ji schválně umístil do administrativního patra, protože bylo jasné, že tu bude nejvíc volného místa. Každopádně by se mi ta pracovna líbila mnohem víc, kdyby jí nedominovala ta obrovská hromada papírů na mém psacím stole. Otočil jsem se na Terezku a ta mi podala čaj. Usmála se způsobem který jasně říkal: 'To už k tomu patří.' a zavřela za sebou dveře. Napil jsem se, zhluboka se nadechl a zasedl za stůl.

"Věděl jsem do čeho jdu."
Papíry zašustily v tichém souhlasu.

Prolog

Ne... hvězdy nechodí spát. Občas se jen ostýchavě zakryjí cukrovou vatou z olova a pozorují naše konání, nebo splynou v jednolitý obraz. To když je na zlomek sekundy spojí blesk rozsvěcující temné nebe. Co jsou zač? Jsou to snad díry v jinak perfektně černém sametu noci? Malá dítka matky Luny? Lampy chrámu božího? Duše padlých? Hladové oči věčných? Andělé? ... Ne... jsou to hvězdy ... a ty nechodí spát.

Odvrátil jsem pohled od bouřlivé noční oblohy a tiše s rukama v kapsách se vydal přes Zelný trh, vstříc náruči Zemského muzea, vstříc jeho srdci, vstříc Maltese Falcon. Schylovalo se k bouři. Napovídal mi to nehybný vzduch, težší než jindy. Mlčící ptáci, prázdné ulici, vůně zvlhlého pylu, ... absence. Siluetu Petrovských věží ozářil blesk doprovázený nevrlým zahřměním. Jak poetické. Znovu jsem pohlédl k obloze. Ocelová mračna se k sobě zlověstně plížila. Dva obři. Kolosy... až se srazí, rozpoutá se peklo. Ne... tak tomu bylo tehdy... kde jsou hvězdy... když nechodí spát?

Po tváři mi pomalu začaly stékat první dešťové kapky. Otevřel jsem těžké dveře muzea. Zadunění. Klapot mých polobotek ustal. Stál jsem naproti ní. Naproti kavárně Maltese Falcon. Kavárně, která zde stojí jako monument... jako výstraha... strážce. Zvolna jsem vstoupil. Pohaslý bar z mahagonu a lakované borovice se jako král tyčil přímo proti mě. Po stranách se úslužně krčily černě lakované stolečky obsypané černými křesílky s krémovými vystélkami. Ze stěn na mě údivně shlížely abstraktní obrazy modernistů. Krása unavuje. Prošel jsem až ke služebnímu vchodu, vstoupil do šera a prošel jím na točité schodiště, po nemž jsem se vydal do kanceláře.Kain seděl za stolem ponořen do světla monitoru, asi mě pozdravil... přešel jsem k oknu.

Pořád je to tak živé. Obludné erupce síly, bolest, strach, smrt, ... den kdy usnuly hvězdy...

Otočil jsem se na Kaina: "Vzpomínáš?" Povzdechl jsem si ztěžka. Jen přikývl, sáhl do šuflete a na konferenční stolek postavil lahev Beefeatru, dvě sklenice, okurčičky a cibulky...

...ne... hvězdy nechodí spát...

02

Kancelář kavárny Maltese Falcon byla uvržena do kajícného ticha. Jen větrák počítače na jednom ze stolů neúnavně omílal svou monotonii a vítr, jenž jako srdce vháněl do uzavřené místnosti vzduch, jemně ševelil hromadami kancelářských papírů. Natolik nudným zdál se život v zázemí jediné brněnské kavárny Jiných. Ovšem ne tak v šeru. Tam právě postava se zdánlivě rozplývající se kápí, v kožených kalhotách a podzimním kabátě otevřela v normální realitě zamčené dveře a než-li se za ní zabouchly, tak i ona se stala v šeru pouhým odrazem člověka normální reality.

Vzduch v kanceláři se srazil, jako mléko v příliš horkém černém čaji, a u dveří, snad z podstaty všehomira, zhmotnil postavu hubeného, asi 23letého muže v černé košili, tmavých džínech a polobotkách. Neváhal a jako doma se posadil do, na jeho hubenou postavu do, snad až příliš rozložitého koženého křesla, za pohaslý monitor.

Pohl jsem myší a počítač se pomalu a jen velice neochotně začal probouzet k životu, což dával jasně najevo nespokojeně blikající modrou kontrolkou. Tak ukaž ty zázračná mašinko 21. století co jsi nám připravila za elektronické teze…

Program sloužící k propočtu pravděpodobnostních linií líně odhalil výsledky své 4 hodinové práce. Nic, nic, nic, nic,… jedna za vlasy přitažená verze vedle druhé nebo naopak vize natolik všední, až mi bylo takřka líto je číst. Elektronika je fajn věc, ale lidskému mozku zatím prostě konkurovat nemůže. Moje šedá kůra mozková už byla po celém dni v terénu jako střídka příliš starého chleba – tuhá a nepoddajná, takže jsem radši modré okno programu zavřel a letargicky jsem prohlížel plochu mého počítače.

Každý člověk i Jiný má v životě chvíle, kdy si nostalgicky připomíná svou minulost, pláče nad rozlitým mlékem nebo se naopak šíleně směje nějaké veselé historii. I na mě taková nostalgická chvilka teď přišla. Ne… nezval jsem ji… vkradla se mi do hlavy jako vkrádá se červ do rezavé plechovky od piva. Nerad na ten den vzpomínám, přesto si jej neustále připomínám právě tou fotkou na ploše mého monitoru. Byl to den, kdy jsem započal svůj závod o ztrátu všech dosavadních hodnot a pravd, den kdy se moje lidství rozplynulo jako kapka vody na rozpálené plotně. Bylo 8. května 2008 a já se nadšeně poddával krásám děvky jménem Paříž.

„Jé hele tamhle ten černoch prodává zapalovače! Tamten zase eiffelovky! Hele děcka pudem na ni pěšky?“ Dav mých spolužáků na sebe nadšeně pokřikoval. Jen já stál nepřítomně v centru všeho toho ruchu a takřka bez zájmu tiskl ruku své přítelkyně. Tady pod tou masivní kovovou konstrukcí nejslavnějšího pařížského monumentu na mě dýchalo cosi divného. Několikrát jsem se bezděčně rozhlédl kolem sebe, abych odhalil příčinu mého stupňujícího se nepokoje – marně. Támhle německý páreček s obdivně zvednutou hlavou, tuhle zase zájezd Japonců zuřivě tisknoucí spouště svých fotoaparátů,… Uprostřed toho všeho já, zcela ztracen a strhán tím utlačujícím pocitem. Ještě jednou jsem se paranoicky ohlédl přes rameno a střetl se pohledem se sympatickou černovláskou. Svět se napružil, vzduch zhoustl a vůně se ztratily. Barvy pohasly a já pocítil jak mou kůži ošlehl mrazivý závan. Jen ta podivná černovlasá holka si nechala konkrétní obrysy a barvy.

Otočil jsem hlavu zpět a vše se bleskově vrátilo do normálu. Poděšeně jsem sebou cukl a ještě jednou se ohlédl po té prazvláštní postavě. Vyrazil proti mně jakoby podtlak destilovaného mrazivého vzduchu, barvy opět zmizely a zvuky zněly podivně dutě. Jako hypnotizovaný jsem se díval na prazvláštní děvče s černými vlasy, v elegantním tmavém avšak mladistvě svěžím kostýmku s potěšeným výrazem v obličeji, jemuž krom bezedných očí dominovaly též výrazné lícní kosti a stříbrný piercing v obočí. Okolo mě se pomalu sunuly rozmazané odrazy lidí a kolem jejich siluet vyrážely nejrůznější spektra barevných paprsků. Chlad postupně pronikal každičkou částí mého těla a já svůj pohled opět obrátil k té zvláštní francouzské (nevím jak mě napadlo, že to je Francouzka, ale, prostě jsem to věděl) holce. Té se ve tváři mihl triumfální výraz a chvíli mě se zájmem pozorovala. Mě, osamoceného, mrznoucího poutníka, snad dokonce blázna, ve světě, který jsem neznal. Začala mě pohlcovat tupá únava a podlomila se mi kolena… nechápal jsem co se děje, ale asi to nebylo dobré, protože ta Francouzska se zprvu zatvářila dost vyděšeně, pak v rukou jakoby spletla ty barevné paprsky z okolních lidí a takto zformovanou kouli z té prazvláštní pavučiny po mě mrskla. Chtěl jsem jí uhnout, ale ruce jsem měl těžké a nohy nepoddajné. Zasáhla mě do hrudí a já pocítil nový přísun energie…

Klečel jsem a opíjel se tím nenadálým přísunem síly, v tu chvíli mi bylo jasné, že tento opojný pocit nezažívám naposledy. Francouzka mě jen s potěšením sledovala.

„Ahoj, vítej v Šeru.“ Ten hlas zněl klidně a naprosto samozřejmě. Byl jsem příliš zahlcen těmi náhlými zážitky, takže jsem jen klečel a udiveně pozoroval okolí plné mísících se barev a pocitů zcela hmatatelných. Fascinovaně jsem se díval na kovovou konstrukci věže porostlou hustým modrým mechem.

„Kde? Kde že to jsem? A co se to se mnou vůbec děje?“ Musel jsem znít jako feťák těsně po ukojení absťáku.

„Jsi v Šeru, paralelním světě Jiných. Já jsem Sophie Noveau, vědma 3. kategorie z francouzské Denní hlídky a ty jsi taky Jiný.“ Znělo to zcela oficiálně, takřka suše, ale to jsem nevnímal. Nevěděl jsem zda se mám smát nebo se třást strachem a bylo mi to celkem jedno.

„A to znamená co Sophie?“ Otázal jsem se konsternovaně.

„Teď není čas si toho moc vysvětlovat Jiný, sejdeme se v 2:00 před vaším hotelem a já ti odhalím celou pravdu o tobě samém. Teď vstaň a dej mi ruku, musíme se vrátit zpět, než si kdokoli něčeho všimne. O tom co se ti teď stalo nebudeš s nikým mluvit.“ Nevěděl jsem proč, ale tupě jsem přikývl a chápal, že ačkoli cítím touhu se o svůj zážitek s někým podělit – neudělám to.

Dotkl jsem se její alabastrové dlaně s tenkými, štíhlými prsty a všiml si jak mě začíná realita vytlačovat, jako láhev sektu vytlačuje korkovou zátku. Ve vteřině svět nabral reálné obrysy, vzduch zavoněl květenou a emoce druhých jakoby ohluchly. Byl jsem zpět v normálním světě a rychle uchopil vadnoucí ruku mé přítelkyně.

„Děje se něco?“

„Ne, asi jsem se na chvíli zasnil…“ Sophie na mě mrkla…

Ve tmě jsem zašátral po mobilu, 1:45… Nejvyšší čas vstát z postele. Opatrně jsem vysunul ruku z pod zad mé sladce spící přítelkyně. Její tělo ještě příjemně hřálo a kůže byla orosená kapkami sladkobolného potu. Její obrysy v přízračném svitu dorůstajícího měsíce nabíraly na mystičnosti, jež byla zintensivněna slastí provoněným vzduchem v pokoji. Víčka ještě rozverně pocukávala a rty zmrazené v mírném úsměvu vypovídaly o příjemně prožitém okamžiku. Plná ňadra se rytmicky pohybovala a s každým nádechem ten pohyb přecházel jako kruh na vodě až někam k podbřišku… Padlí andělé prý kráčí do pekel, ona však z jejich cesty sešla a já byl nyní určen k tomu, abych to andělské tělo prorostlé hříšnými myšlenkami mohl beztrestně laskat… život je prostě někdy fajn.

Opravdu tam na mě čekala, s elegancí opřená o zídku smyslně potahovala z tenké jablečné cigarety. Pakliže má přítelkyně byla padlý anděl s hříšnou duší, Sophie byla zhmotněné zlo, smyslná zvrhlost, která odpuzovala stejně silně, jako lákala. Pomalu a ladně mi vyrazila vstříc a já se poprvé sám od sebe zcela přirozeně přesunul do Šera. Topil jsem se v jejich hlubokých, tmavých očích a mozek zcela samostatně začal chápat jednotlivé pravdy. Jen jako bych v ní četl svou vlastní přirozenost. Trvalo to věčnost. Těžce jsem vydechl…

„A co přijde teď Sophie?“ Zeptal jsem se lačně.

„Teď přijde tvá skutečná svoboda…“ šeptla.

Je 11. 6. 2013 a já mlčky sedím v potemnělé kanceláři kavárny Maltese Falcon. Z očí mi tiše kanou kapky vzpomínek. Za pět let jsem ztratil vše a získal mnohé, ale jsem skutečně svobodnější? O tom nechť rozhodne čas…

01

Duté bouchnutí těžkých dveří kacířsky znesvětilo prázdnou a ztichlou vstupní halu. Pro kontrolu jsem se zběžně rozhlédl. Hala byla vybavena ještě z dob totalitních. Těžký, rádoby působivý funkcionalistický styl nábytku, spolu s vysokými stropy a falešným mramorem na podlaze, měl patrně dodat muzeu tajemný nádech. Z pohledu člověka 21. století se však bohužel dalo konstatovat, že ten kýčovitý, ošuntělý masiv dodával prostorám spíše co do ubohosti. Přimhouřil jsem oči… svět jakoby ztratil barvy a reálné hranice, vzduch v první chvíli nabral konzistenci medu, aby mi vteřinu nato mohl nabídnout svou chladivou, řídkou náruč. Smutný nábytek se vytratil a byl nahrazen stěnami, které byly plné huňatého modrého mechu. Nedbale jsem mávnul rukou a rozzářil místnost milionem ledových střípků. Ty pozvolna – jak včela usedá na květinu – dopadly na mech, který následně zmrznul a rozsypal se. Práce to byla marná. Davy nadšených školáků procházejících halou do muzea, jsou pro emocemi se živícího parazita tím, čím je kopa hnoje pro semínko plevele. Ovšem obchod je obchod, chceme-li, aby se v naší kavárně i nadále scházeli Jiní z širokého okolí je nutné dbát na pořádek. Opustil jsem šero a doprovázen stínem a ozvěnou mých kroků jsem se vydal vstříc proskleným dveřím z ořechu nad nimiž se skvěla černě lakovaná tabule s měděným nápisem „MALTESE FALCON kavárna U Ztracených snů“. Ano, kdo jiný mohl ztratit sny, než-li my – Jiní. Lidé kteří prozřeli a přestali věřit scestné myšlence vítězícího dobra a štěstí, které hloupému Honzovi sedícímu na peci jen tak spadne do náruče i s princeznou a půlkou království.

Otevřel jsem dveře „Ahoj Bláži!“

„Čau Infe, jak bylo?“ vypískl na mě veselý hlásek zpoza baru.

„Ale… však to znáš. Prosím tě jinak zkus čistit halu v průběhu dne od mechu… vypadalo to tam jako na Šumavě… jo a do kanclu prosím presso a ginger! Dík!“

Pohledem jsem nahmatal svůj stín a opět se vnořil do Šera. Za barem se objevily v normálním světě neviděné dveře, vedle nich v rámečku od Živnostenského listu, se v Šeru rozzářilo znění Dohody. Vešel jsem do dveří a po točitých schodech se vydal nahoru do kanceláře. Otevřel jsem dveře a… „Co to má do hajzlu znamenat?!“ Po celé kanceláři se válely hory papírů…faktury, výdejky, příjemky, smlouvy a kdo ví co ještě… Najednou největší kopa papírů na stole mého kolegy jakoby explodovala a způsobila několika sekundovou lokální papírovou vánici. Z papírů se vynořila hlava mého ctěného 2. Já, spolubojovníka a spolumajitele kavárny - Kaina.

„Co?! Cože?! Vlkodlaci?!“ s rozespalým výrazem vykřikoval a rozháněl se rukama na všechny strany.

„Kaine!“ zařval jsem aby si vůbec povšiml mé přítomnosti. Jeho výraz se z rozespalého změnil na nechápající, poté mírně provinilý a zasekl se na něčem co asi měla být rádoby omluvná grimasa.

„Cos tady proboha dělal?!“ Zeptal jsem se s podtónem zoufalství v hlase.

„Nooo… chtěl jsem udělat pořádek v účetnictví, ale jak sis možná všiml tak… no… bylo toho na mě moc.“

„A proč jsi to nenechal na účetní?“

„Na té stoleté senilní bábě?“ Opáčil takřka dotčeně.

„Jenže ta stará senilní bába na rozdíl od nás z účta maturovala za 1 a 35 let se tím živí!“

Zmlkl, mávl rukou a srovnal všechny papíry do několika obřích štosů. „Tak! A nikdo nic nepozná!“ Pronesl samolibě.

Egoismus a narcismus sice patří k našim společným (dle nás) nejlepším vlastnostem, ale všeho moc občas škodí… kašlu na to.

„Něco nového?“ Zeptal jsem se vyčerpaně.

„Jo, Denní hlídka žádá o likvidaci nějakých vlkodlaků, měl bys to mít v poště.“ Bleskově jsem prohlédl formulář v emailu. „A proč nepodali návrh Inkvizici, to je snad jejich starost, ne?“

„No vždyť víš jak to chodí…“

Vím, my uděláme špinavou práci, vyinkasujeme balík a dobrou reputaci u Denní hlídky, Noční hlídka ztratí právo na represe a v případě, že to na nás praskne, půjdu leštit kliku na Inkvizici do Prahy.

„Zvládneš to sám?“ Ne, že bych nevěděl co odpoví.

„Já myslím, že jo.“ Egoista…