Zobrazují se příspěvky se štítkemWizardy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemWizardy. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 11. června 2009
Na jinou strunu
Podzim už stačil obarvit listy křiklavými barvičkami jako z dětské knížky a vítr je teď vytrhává stromům z rukou, aby je mohl rozházet po okolí. Většina jich končí na písčité cestě, kde tlumí nárazy mých podrážek. Poslední dobou mám čím dál tím víc rád kopce. Nejsem jeden z těch, co ráno vstanou a jdou si kondičně zaběhat, prostě mám rád ten pocit, když stoupáte nahoru v podvečerním šeru a pod vámi se rozprostírá město. Ticho ruší jen skřípání písku a sem tam projíždějící tramvaj. Krok za krokem mi pod nohama ubíhají další metry, jak stoupám na Petřín. Vždycky tam chodím pěšky. I když zrovna jezdí lanovka, i když jsem unavený po celodenní práci, vždycky jdu pěšky. Je to vlastně takový můj malý rituál. Já obětuju energii a za odměnu dostanu Prahu.
Jestli je tohle město rájem Temných, pak Petřín je majákem na ostrově Světla. Všechny ty emoce, které sem už od nepaměti táhnou turisty, děti i zamilované páry se kumulují ve věži samotné a výstup po jejích schodech je pak pro Světlého jako osvěžující koupel.
Původně se dokonce plánovalo, že se Pražská Noční Hlídka usadí tady nahoře ale nakonec byl kopec shledán strategicky nevýhodným. Ne že bych si na finální umístění stěžoval, tu budovu by nám mohlo závidět i ministerstvo, jen prostě občas potřebuju trochu čerstvého vzduchu.
Vystoupal jsem těch několik posledních metrů a zamířil k zrcadlovému labyrintu. Okénko pokladny bylo prázdné, tak jsem ze zvyku vstoupil do labyrintu přímo skrz mříže. Obklopily mne odrazy. Procházel jsem chodbami spolu se svou armádou dvojníků a pozorně se rozhlížel. Jakmile jste uvnitř, je potřeba dávat dobrý pozor a snažit se nespustit zrcadla z očí, trik je totiž v tom najít to, ve kterém se neodrážíte. Občas tudy bloumám třeba hodinu. Ne proto že bych to zrcadlo nemohl najít, prostě se mi jen líbí ten pocit, být ztracen uprostřed labyrintu vlastních odrazů. Dnes bohužel ten čas nemám. Hned na dalším rozcestí jsem zabočil vpravo a šel podél stěny dokud jsem nenašel vchod. Vždycky když před tím zrcadlem stojím napadá mě že takhle nějak se musí cítit upíři. Tedy kdyby na té pověře bylo něco pravdy, samozřejmě.
Vešel jsem a rozhlédl se. Monitorovací místnost byla na první pohled naprosto liduprázdná a až po chvíli zkoumání jsem si všiml dívenky přilepené k jedné z obrazovek. Když jsem k ní došel a lehce jí poklepal na rameno, trhla sebou a vyskočila tak rychle že málem převrátila židli.
„Erika Jirásková, Analytička, čtvrtá kategorie!“ vyhrkla a chvíli to vypadalo že se mi snad pokusí salutovat. Trochu jsem se ušklíbl a přejel ji očima od hlavy k patě. Mohlo jí být tak dvacet, byla menší postavy, červené vlasy nejspíš obarvené ačkoliv dle množství pih na obličeji mohly být klidně i přírodní, seprané džíny,červeno-bíle pruhované tričko a samozřejmě nepostradatelné brýle. Dřív se takovým říkalo knihomolové, ale dnes, když se jich většina opaluje v záři monitoru, už se to slovo nehodí.
„Sednout,“ řekl jsem možná trochu moc rozkazovačně protože zajela na židli ještě rychleji než z ní předtím vyskočila. Sedl jsem si vedle ní a zahleděl se na obrazovku na které se po satelitním snímku Prahy přesunovaly barevně ohraničené ovály. Trochu to připomínalo Počasí, na které jsem se koukal ráno v televizi.
„To jsou nějaké tlakové níže?“ zeptal jsem se.
„Něco podobného. Tohle jsou…jak bych to řekla…Silové níže. Monitorujeme přesuny Síly v celém městě.“ Viditelně se snažila aby to neznělo pyšně. Měla na to v podstatě právo protože ačkoliv jsem tu byl už několikrát, nikdy jsem se analytikům do práce moc nepletl a účel celého Petřínského štábu mi tedy poněkud unikal. Terezčino neustálé upozorňování na rozsáhlou dokumentaci na mém stole se samozřejmě také míjelo účinkem, zvláště od chvíle co podobná důležitá lejstra okupovala většinu pracovní desky a přilehlý parapet.
„Aha. No, tahat mě až sem nahoru jen kvůli povinné pravidelné inspekci by si určitě nikdo ze zdejšího vedení nelajznul takže předpokládám že někde na tomhle monitoru je něco špatně.“ Pro jistotu jsem se na ni usmál aby si to v té své horlivosti nevyložila jako pohrůžku. Asi to pochopila protože bez dalšího vstávání přikývla a začala horlivě bušit do klávesnice. Ovály na obrazovce se teď posouvali pozpátku. Zastavila obraz na snímku z dnešního rána, což jsem poznal podle ukazatele času v levém horním rohu, a přiblížila oblast Smíchova.
„A do háje.“ Ujelo mi. Nato abych poznal že chaotická změť linií překrývající většinu Smíchova znamená problém jsem nepotřeboval vysokoškolský titul.
Jestli je tohle město rájem Temných, pak Petřín je majákem na ostrově Světla. Všechny ty emoce, které sem už od nepaměti táhnou turisty, děti i zamilované páry se kumulují ve věži samotné a výstup po jejích schodech je pak pro Světlého jako osvěžující koupel.
Původně se dokonce plánovalo, že se Pražská Noční Hlídka usadí tady nahoře ale nakonec byl kopec shledán strategicky nevýhodným. Ne že bych si na finální umístění stěžoval, tu budovu by nám mohlo závidět i ministerstvo, jen prostě občas potřebuju trochu čerstvého vzduchu.
Vystoupal jsem těch několik posledních metrů a zamířil k zrcadlovému labyrintu. Okénko pokladny bylo prázdné, tak jsem ze zvyku vstoupil do labyrintu přímo skrz mříže. Obklopily mne odrazy. Procházel jsem chodbami spolu se svou armádou dvojníků a pozorně se rozhlížel. Jakmile jste uvnitř, je potřeba dávat dobrý pozor a snažit se nespustit zrcadla z očí, trik je totiž v tom najít to, ve kterém se neodrážíte. Občas tudy bloumám třeba hodinu. Ne proto že bych to zrcadlo nemohl najít, prostě se mi jen líbí ten pocit, být ztracen uprostřed labyrintu vlastních odrazů. Dnes bohužel ten čas nemám. Hned na dalším rozcestí jsem zabočil vpravo a šel podél stěny dokud jsem nenašel vchod. Vždycky když před tím zrcadlem stojím napadá mě že takhle nějak se musí cítit upíři. Tedy kdyby na té pověře bylo něco pravdy, samozřejmě.
Vešel jsem a rozhlédl se. Monitorovací místnost byla na první pohled naprosto liduprázdná a až po chvíli zkoumání jsem si všiml dívenky přilepené k jedné z obrazovek. Když jsem k ní došel a lehce jí poklepal na rameno, trhla sebou a vyskočila tak rychle že málem převrátila židli.
„Erika Jirásková, Analytička, čtvrtá kategorie!“ vyhrkla a chvíli to vypadalo že se mi snad pokusí salutovat. Trochu jsem se ušklíbl a přejel ji očima od hlavy k patě. Mohlo jí být tak dvacet, byla menší postavy, červené vlasy nejspíš obarvené ačkoliv dle množství pih na obličeji mohly být klidně i přírodní, seprané džíny,červeno-bíle pruhované tričko a samozřejmě nepostradatelné brýle. Dřív se takovým říkalo knihomolové, ale dnes, když se jich většina opaluje v záři monitoru, už se to slovo nehodí.
„Sednout,“ řekl jsem možná trochu moc rozkazovačně protože zajela na židli ještě rychleji než z ní předtím vyskočila. Sedl jsem si vedle ní a zahleděl se na obrazovku na které se po satelitním snímku Prahy přesunovaly barevně ohraničené ovály. Trochu to připomínalo Počasí, na které jsem se koukal ráno v televizi.
„To jsou nějaké tlakové níže?“ zeptal jsem se.
„Něco podobného. Tohle jsou…jak bych to řekla…Silové níže. Monitorujeme přesuny Síly v celém městě.“ Viditelně se snažila aby to neznělo pyšně. Měla na to v podstatě právo protože ačkoliv jsem tu byl už několikrát, nikdy jsem se analytikům do práce moc nepletl a účel celého Petřínského štábu mi tedy poněkud unikal. Terezčino neustálé upozorňování na rozsáhlou dokumentaci na mém stole se samozřejmě také míjelo účinkem, zvláště od chvíle co podobná důležitá lejstra okupovala většinu pracovní desky a přilehlý parapet.
„Aha. No, tahat mě až sem nahoru jen kvůli povinné pravidelné inspekci by si určitě nikdo ze zdejšího vedení nelajznul takže předpokládám že někde na tomhle monitoru je něco špatně.“ Pro jistotu jsem se na ni usmál aby si to v té své horlivosti nevyložila jako pohrůžku. Asi to pochopila protože bez dalšího vstávání přikývla a začala horlivě bušit do klávesnice. Ovály na obrazovce se teď posouvali pozpátku. Zastavila obraz na snímku z dnešního rána, což jsem poznal podle ukazatele času v levém horním rohu, a přiblížila oblast Smíchova.
„A do háje.“ Ujelo mi. Nato abych poznal že chaotická změť linií překrývající většinu Smíchova znamená problém jsem nepotřeboval vysokoškolský titul.
pondělí 28. července 2008
Dobrou noc, Praho
Doteď tichým pokojem se rozlehl nepříjemný zvuk zvonění mobilního telefonu. Nebyla to ani tak melodie, co ho dělalo nepříjemným, jako spíš denní doba. Po ránu je otravné jakékoliv zvonění.
Spolkl jsem kletbu, která se mi drala na jazyk a natáhl se po telefonu. Nechat ho dál vyzvánět bylo nemyslitelné, nikdy mi nevolají, pokud to není opravdu důležité. Nenávistně jsem zamáčkl zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu.
"Dobré ráno šéfe. Promiňte, že vás budím, ale potřebovala jsem..."
"Už to vyklop!" přerušil jsem neurvale proud omluv mojí sekretářky Terezky. Je to hodná dívka, ale moc mluví.
"Nemusíte být hned tak hrubý," ozvalo se skoro dotčeně z telefonu, ale oba jsme věděli, že to tak nemyslí. Ví, jaký jsem po ránu.
"Máme hlášeny dva útoky neznámého upíra, a kluci prý narazili na něco zajímavého ohledně těch neregistrovaných vědem. A pak tu taky máte asi čtyři zásilky, nevím co v nich je, protože jste říkal, že vám nemám lézt do pošty."
To jsem opravdu říkal. A měl jsem tenkrát dobrý důvod. Ty mladé holky jsou pekelně zvědavé. A já mám viditelně zase práci na celý den.
"Díky, Terezko, za dvacet minut jsem tam. Ať na mě na stole čeká nějaký čaj, buď té lásky."
Zdálo se mi, že se tam na druhé straně shovívavě usmála, ale nechtěl jsem to zjišťovat. Telefon jsem položil zpátky na stůl, vytáhnul ze skříně čistou košili a šel hledat kalhoty. Byly přehozené přes židli v kuchyni. Už jsem si z toho ranního hledání veškerého potřebného oblečení různě po bytě udělal takový malý rituál. Jeden se při tom alespoň probere. Jakž takž oblečen jsem došel do své skromně zařízené koupelny a stoupnul si před zrcadlo. Rukou jsem si přejel po bradě, kde už zase začínalo být cítit vousy. Zase se holit... ale do zítra to počká. Trochu jsem se opláchl, abych nevypadal jako nevyspaný upír a vrátil se do kuchyně. Na snídání jsem si nikdy nepotrpěl, ale musel jsem se alespoň trochu napít protože nesnáším když mi cestou do práce vyschne v krku. A Pražské MHD dokáže jednoho notně potrápit. Z předsíně, kde jsem se už naivně chystal k odchodu, zase zpátky do ložnice pro mobil a klíče, posléze ještě pro sluneční brýle. Jestli někdy ráno něco nezapomenu na stole, budu stoprocentně vědět že jsem nemocný. Vyšel jsem z bytu, zamknul a podíval se na hodinky. Tedy... podíval bych se na ně, kdybych je nezapomněl uvnitř. Při dalším zamykání už jsem dveřmi notně praštil. Jediné štěstí, že to neprobudilo sousedy, musím se krotit. Sjel jsem výtahem do přízemí a vyšel z pěkného nového domu, ve kterém jsem měl byt. Ten dům stavělo město, takže nájem nebyl vysok. Někdo si chtěl určitě pojistit znovuzvolení. Došel jsem si na zastávku tramvaje. Sice mám auto, ale dnes jsem nějak neměl chuť řídit. Radši si pohodlně v klidu sednu a něco si přečtu. V tramvaji jsem se tedy usadil, vytáhnul mobil a otevřel soubor s rozečtenou Zeměplochou. Tenhle týden byl na řadě Erik. Cesta do úřadu tak proběhla v relativním klidu, přerušovaném jen občasným dušením smíchu. Málokdo má to štěstí mít práci na trase tramvaje, která končí kousek od jeho domu. Když se ozvalo jméno mé výstupní stanice, zamáčkl jsem na telefonu červené tlačítko a svěžím krokem, s pobaveným úsměvem na tváři jsem vystoupil. No vlastně úplně na trase náš úřad není, chtělo to přejít pár ulic a uliček, ale pořád se to dá vyjádřit pojmem blízko. U vchodu pro veřejnost stál Petr. Lehce jsem mu kývnul na pozdrav, zvedl jsem svůj stín a ponořil se do šera. Barvy vybledly, zvuk ztratil výšky, pohyb se zpomalil. Šero dokáže ukrást vše, co mu dovolíme. Před mýma očima se nyní vylouply druhé dveře. Tyhle nejsou pro běžné návštěvníky, kterých i tak moc není. Tyhle jsou pro nás, pro Jiné.
Prošel jsem dveřmi, za kterými už stála dnešní stráž.
"Dobré ráno, šéfe."
"Dobré ráno, Martine," kývnul jsem mladíkovi na pozdrav a pokračoval jsem dál chodbou.
Martin je jen jistý druh předsunuté hlídky. Na to, aby mne kontroloval, je příliš slabý. Ale bere tu službu smrtelně vážně. Na konci chodby mne čekaly dvě odbočky. Vlevo či vpravo? A přede mnou zrcadlo. Za jedním z rohů stojí dnešní kontrola. Každý si sám vybírá za kterým. Neexistuje tu únik informací. Jen dodnes nechápu jak dokázali umístit zrcadlo tak, aby stráž viděla do chodby, ale sama zůstala nespatřena. A to tady šéfuju. Když jsem došel k zrcadlu, ozval se. Dnes byl vlevo.
"Identifikuj se!" houkl odhodlaně Roman. Jeho hlas jsem poznal okamžitě.
"Tomáš, Jiný Světlý, 1. kategorie. Ale to by jsi měl být schopný poznat z mého služebního cejchu, Romane," odpověděl jsem velitelským tónem. Rád ho škádlím. Roman okamžitě zrudl jako pivoňka a začal koktat, že se omlouvá, že tu dneska ještě nikoho nepotkal a tak dále.
"V pořádku," zarazil jsem ho. "Děláš svou práci skvěle." Trochu jsem odstoupil aby mohl zkontroloval umístění cejchů.
"V pořádku, šéfe. Hezký den přeju."
Mrknul jsem na něj a zamířil ke schodům. Moje kancelář je v pátém patře, což pro mne znamenalo patery schody. Výtah na úřadě nemáme. Cestou už jsem nikoho nepotkal. Takhle po ránu všichni ještě vyspávají, obzvlášť operativci, kteří určitě zase byli v terénu celou noc. Nikdo je k tomu nenutí, je to jejich vlastní volba. Já bych měl být taky celou noc vzhůru, ale od povýšení si užívám možnost delšího spánku. Ne nerušeného, ale delšího. Ještě poslední schody a pak už tu byla moje kancelář. Chodba, 'čekárna', a vůbec celé patro vypadá trochu slavnostněji, než zbytek budovy. Nebo si to možná jen namlouvám. Každopádně uklizeno tu je precizně. Prošel jsem prvními dveřmi a pozdravil Terezku, která zrovna zalévala čaj horkou vodou. Nikdy nepochopím, jak to dělá, že to vždycky stihne takhle přesně. Asi je to učí ve škole. Otevřel jsem poslední dveře a přede mnou se rozprostřel prostor mé pracovny. Je celkem veliká, můj předchůdce ji schválně umístil do administrativního patra, protože bylo jasné, že tu bude nejvíc volného místa. Každopádně by se mi ta pracovna líbila mnohem víc, kdyby jí nedominovala ta obrovská hromada papírů na mém psacím stole. Otočil jsem se na Terezku a ta mi podala čaj. Usmála se způsobem který jasně říkal: 'To už k tomu patří.' a zavřela za sebou dveře. Napil jsem se, zhluboka se nadechl a zasedl za stůl.
"Věděl jsem do čeho jdu."
Papíry zašustily v tichém souhlasu.
Spolkl jsem kletbu, která se mi drala na jazyk a natáhl se po telefonu. Nechat ho dál vyzvánět bylo nemyslitelné, nikdy mi nevolají, pokud to není opravdu důležité. Nenávistně jsem zamáčkl zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu.
"Dobré ráno šéfe. Promiňte, že vás budím, ale potřebovala jsem..."
"Už to vyklop!" přerušil jsem neurvale proud omluv mojí sekretářky Terezky. Je to hodná dívka, ale moc mluví.
"Nemusíte být hned tak hrubý," ozvalo se skoro dotčeně z telefonu, ale oba jsme věděli, že to tak nemyslí. Ví, jaký jsem po ránu.
"Máme hlášeny dva útoky neznámého upíra, a kluci prý narazili na něco zajímavého ohledně těch neregistrovaných vědem. A pak tu taky máte asi čtyři zásilky, nevím co v nich je, protože jste říkal, že vám nemám lézt do pošty."
To jsem opravdu říkal. A měl jsem tenkrát dobrý důvod. Ty mladé holky jsou pekelně zvědavé. A já mám viditelně zase práci na celý den.
"Díky, Terezko, za dvacet minut jsem tam. Ať na mě na stole čeká nějaký čaj, buď té lásky."
Zdálo se mi, že se tam na druhé straně shovívavě usmála, ale nechtěl jsem to zjišťovat. Telefon jsem položil zpátky na stůl, vytáhnul ze skříně čistou košili a šel hledat kalhoty. Byly přehozené přes židli v kuchyni. Už jsem si z toho ranního hledání veškerého potřebného oblečení různě po bytě udělal takový malý rituál. Jeden se při tom alespoň probere. Jakž takž oblečen jsem došel do své skromně zařízené koupelny a stoupnul si před zrcadlo. Rukou jsem si přejel po bradě, kde už zase začínalo být cítit vousy. Zase se holit... ale do zítra to počká. Trochu jsem se opláchl, abych nevypadal jako nevyspaný upír a vrátil se do kuchyně. Na snídání jsem si nikdy nepotrpěl, ale musel jsem se alespoň trochu napít protože nesnáším když mi cestou do práce vyschne v krku. A Pražské MHD dokáže jednoho notně potrápit. Z předsíně, kde jsem se už naivně chystal k odchodu, zase zpátky do ložnice pro mobil a klíče, posléze ještě pro sluneční brýle. Jestli někdy ráno něco nezapomenu na stole, budu stoprocentně vědět že jsem nemocný. Vyšel jsem z bytu, zamknul a podíval se na hodinky. Tedy... podíval bych se na ně, kdybych je nezapomněl uvnitř. Při dalším zamykání už jsem dveřmi notně praštil. Jediné štěstí, že to neprobudilo sousedy, musím se krotit. Sjel jsem výtahem do přízemí a vyšel z pěkného nového domu, ve kterém jsem měl byt. Ten dům stavělo město, takže nájem nebyl vysok. Někdo si chtěl určitě pojistit znovuzvolení. Došel jsem si na zastávku tramvaje. Sice mám auto, ale dnes jsem nějak neměl chuť řídit. Radši si pohodlně v klidu sednu a něco si přečtu. V tramvaji jsem se tedy usadil, vytáhnul mobil a otevřel soubor s rozečtenou Zeměplochou. Tenhle týden byl na řadě Erik. Cesta do úřadu tak proběhla v relativním klidu, přerušovaném jen občasným dušením smíchu. Málokdo má to štěstí mít práci na trase tramvaje, která končí kousek od jeho domu. Když se ozvalo jméno mé výstupní stanice, zamáčkl jsem na telefonu červené tlačítko a svěžím krokem, s pobaveným úsměvem na tváři jsem vystoupil. No vlastně úplně na trase náš úřad není, chtělo to přejít pár ulic a uliček, ale pořád se to dá vyjádřit pojmem blízko. U vchodu pro veřejnost stál Petr. Lehce jsem mu kývnul na pozdrav, zvedl jsem svůj stín a ponořil se do šera. Barvy vybledly, zvuk ztratil výšky, pohyb se zpomalil. Šero dokáže ukrást vše, co mu dovolíme. Před mýma očima se nyní vylouply druhé dveře. Tyhle nejsou pro běžné návštěvníky, kterých i tak moc není. Tyhle jsou pro nás, pro Jiné.
Prošel jsem dveřmi, za kterými už stála dnešní stráž.
"Dobré ráno, šéfe."
"Dobré ráno, Martine," kývnul jsem mladíkovi na pozdrav a pokračoval jsem dál chodbou.
Martin je jen jistý druh předsunuté hlídky. Na to, aby mne kontroloval, je příliš slabý. Ale bere tu službu smrtelně vážně. Na konci chodby mne čekaly dvě odbočky. Vlevo či vpravo? A přede mnou zrcadlo. Za jedním z rohů stojí dnešní kontrola. Každý si sám vybírá za kterým. Neexistuje tu únik informací. Jen dodnes nechápu jak dokázali umístit zrcadlo tak, aby stráž viděla do chodby, ale sama zůstala nespatřena. A to tady šéfuju. Když jsem došel k zrcadlu, ozval se. Dnes byl vlevo.
"Identifikuj se!" houkl odhodlaně Roman. Jeho hlas jsem poznal okamžitě.
"Tomáš, Jiný Světlý, 1. kategorie. Ale to by jsi měl být schopný poznat z mého služebního cejchu, Romane," odpověděl jsem velitelským tónem. Rád ho škádlím. Roman okamžitě zrudl jako pivoňka a začal koktat, že se omlouvá, že tu dneska ještě nikoho nepotkal a tak dále.
"V pořádku," zarazil jsem ho. "Děláš svou práci skvěle." Trochu jsem odstoupil aby mohl zkontroloval umístění cejchů.
"V pořádku, šéfe. Hezký den přeju."
Mrknul jsem na něj a zamířil ke schodům. Moje kancelář je v pátém patře, což pro mne znamenalo patery schody. Výtah na úřadě nemáme. Cestou už jsem nikoho nepotkal. Takhle po ránu všichni ještě vyspávají, obzvlášť operativci, kteří určitě zase byli v terénu celou noc. Nikdo je k tomu nenutí, je to jejich vlastní volba. Já bych měl být taky celou noc vzhůru, ale od povýšení si užívám možnost delšího spánku. Ne nerušeného, ale delšího. Ještě poslední schody a pak už tu byla moje kancelář. Chodba, 'čekárna', a vůbec celé patro vypadá trochu slavnostněji, než zbytek budovy. Nebo si to možná jen namlouvám. Každopádně uklizeno tu je precizně. Prošel jsem prvními dveřmi a pozdravil Terezku, která zrovna zalévala čaj horkou vodou. Nikdy nepochopím, jak to dělá, že to vždycky stihne takhle přesně. Asi je to učí ve škole. Otevřel jsem poslední dveře a přede mnou se rozprostřel prostor mé pracovny. Je celkem veliká, můj předchůdce ji schválně umístil do administrativního patra, protože bylo jasné, že tu bude nejvíc volného místa. Každopádně by se mi ta pracovna líbila mnohem víc, kdyby jí nedominovala ta obrovská hromada papírů na mém psacím stole. Otočil jsem se na Terezku a ta mi podala čaj. Usmála se způsobem který jasně říkal: 'To už k tomu patří.' a zavřela za sebou dveře. Napil jsem se, zhluboka se nadechl a zasedl za stůl.
"Věděl jsem do čeho jdu."
Papíry zašustily v tichém souhlasu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)