Dobrou noc, Praho

Doteď tichým pokojem se rozlehl nepříjemný zvuk zvonění mobilního telefonu. Nebyla to ani tak melodie, co ho dělalo nepříjemným, jako spíš denní doba. Po ránu je otravné jakékoliv zvonění.
Spolkl jsem kletbu, která se mi drala na jazyk a natáhl se po telefonu. Nechat ho dál vyzvánět bylo nemyslitelné, nikdy mi nevolají, pokud to není opravdu důležité. Nenávistně jsem zamáčkl zelené tlačítko a přiložil telefon k uchu.

"Dobré ráno šéfe. Promiňte, že vás budím, ale potřebovala jsem..."

"Už to vyklop!" přerušil jsem neurvale proud omluv mojí sekretářky Terezky. Je to hodná dívka, ale moc mluví.

"Nemusíte být hned tak hrubý," ozvalo se skoro dotčeně z telefonu, ale oba jsme věděli, že to tak nemyslí. Ví, jaký jsem po ránu.

"Máme hlášeny dva útoky neznámého upíra, a kluci prý narazili na něco zajímavého ohledně těch neregistrovaných vědem. A pak tu taky máte asi čtyři zásilky, nevím co v nich je, protože jste říkal, že vám nemám lézt do pošty."

To jsem opravdu říkal. A měl jsem tenkrát dobrý důvod. Ty mladé holky jsou pekelně zvědavé. A já mám viditelně zase práci na celý den.

"Díky, Terezko, za dvacet minut jsem tam. Ať na mě na stole čeká nějaký čaj, buď té lásky."

Zdálo se mi, že se tam na druhé straně shovívavě usmála, ale nechtěl jsem to zjišťovat. Telefon jsem položil zpátky na stůl, vytáhnul ze skříně čistou košili a šel hledat kalhoty. Byly přehozené přes židli v kuchyni. Už jsem si z toho ranního hledání veškerého potřebného oblečení různě po bytě udělal takový malý rituál. Jeden se při tom alespoň probere. Jakž takž oblečen jsem došel do své skromně zařízené koupelny a stoupnul si před zrcadlo. Rukou jsem si přejel po bradě, kde už zase začínalo být cítit vousy. Zase se holit... ale do zítra to počká. Trochu jsem se opláchl, abych nevypadal jako nevyspaný upír a vrátil se do kuchyně. Na snídání jsem si nikdy nepotrpěl, ale musel jsem se alespoň trochu napít protože nesnáším když mi cestou do práce vyschne v krku. A Pražské MHD dokáže jednoho notně potrápit. Z předsíně, kde jsem se už naivně chystal k odchodu, zase zpátky do ložnice pro mobil a klíče, posléze ještě pro sluneční brýle. Jestli někdy ráno něco nezapomenu na stole, budu stoprocentně vědět že jsem nemocný. Vyšel jsem z bytu, zamknul a podíval se na hodinky. Tedy... podíval bych se na ně, kdybych je nezapomněl uvnitř. Při dalším zamykání už jsem dveřmi notně praštil. Jediné štěstí, že to neprobudilo sousedy, musím se krotit. Sjel jsem výtahem do přízemí a vyšel z pěkného nového domu, ve kterém jsem měl byt. Ten dům stavělo město, takže nájem nebyl vysok. Někdo si chtěl určitě pojistit znovuzvolení. Došel jsem si na zastávku tramvaje. Sice mám auto, ale dnes jsem nějak neměl chuť řídit. Radši si pohodlně v klidu sednu a něco si přečtu. V tramvaji jsem se tedy usadil, vytáhnul mobil a otevřel soubor s rozečtenou Zeměplochou. Tenhle týden byl na řadě Erik. Cesta do úřadu tak proběhla v relativním klidu, přerušovaném jen občasným dušením smíchu. Málokdo má to štěstí mít práci na trase tramvaje, která končí kousek od jeho domu. Když se ozvalo jméno mé výstupní stanice, zamáčkl jsem na telefonu červené tlačítko a svěžím krokem, s pobaveným úsměvem na tváři jsem vystoupil. No vlastně úplně na trase náš úřad není, chtělo to přejít pár ulic a uliček, ale pořád se to dá vyjádřit pojmem blízko. U vchodu pro veřejnost stál Petr. Lehce jsem mu kývnul na pozdrav, zvedl jsem svůj stín a ponořil se do šera. Barvy vybledly, zvuk ztratil výšky, pohyb se zpomalil. Šero dokáže ukrást vše, co mu dovolíme. Před mýma očima se nyní vylouply druhé dveře. Tyhle nejsou pro běžné návštěvníky, kterých i tak moc není. Tyhle jsou pro nás, pro Jiné.

Prošel jsem dveřmi, za kterými už stála dnešní stráž.

"Dobré ráno, šéfe."

"Dobré ráno, Martine," kývnul jsem mladíkovi na pozdrav a pokračoval jsem dál chodbou.

Martin je jen jistý druh předsunuté hlídky. Na to, aby mne kontroloval, je příliš slabý. Ale bere tu službu smrtelně vážně. Na konci chodby mne čekaly dvě odbočky. Vlevo či vpravo? A přede mnou zrcadlo. Za jedním z rohů stojí dnešní kontrola. Každý si sám vybírá za kterým. Neexistuje tu únik informací. Jen dodnes nechápu jak dokázali umístit zrcadlo tak, aby stráž viděla do chodby, ale sama zůstala nespatřena. A to tady šéfuju. Když jsem došel k zrcadlu, ozval se. Dnes byl vlevo.

"Identifikuj se!" houkl odhodlaně Roman. Jeho hlas jsem poznal okamžitě.

"Tomáš, Jiný Světlý, 1. kategorie. Ale to by jsi měl být schopný poznat z mého služebního cejchu, Romane," odpověděl jsem velitelským tónem. Rád ho škádlím. Roman okamžitě zrudl jako pivoňka a začal koktat, že se omlouvá, že tu dneska ještě nikoho nepotkal a tak dále.

"V pořádku," zarazil jsem ho. "Děláš svou práci skvěle." Trochu jsem odstoupil aby mohl zkontroloval umístění cejchů.

"V pořádku, šéfe. Hezký den přeju."

Mrknul jsem na něj a zamířil ke schodům. Moje kancelář je v pátém patře, což pro mne znamenalo patery schody. Výtah na úřadě nemáme. Cestou už jsem nikoho nepotkal. Takhle po ránu všichni ještě vyspávají, obzvlášť operativci, kteří určitě zase byli v terénu celou noc. Nikdo je k tomu nenutí, je to jejich vlastní volba. Já bych měl být taky celou noc vzhůru, ale od povýšení si užívám možnost delšího spánku. Ne nerušeného, ale delšího. Ještě poslední schody a pak už tu byla moje kancelář. Chodba, 'čekárna', a vůbec celé patro vypadá trochu slavnostněji, než zbytek budovy. Nebo si to možná jen namlouvám. Každopádně uklizeno tu je precizně. Prošel jsem prvními dveřmi a pozdravil Terezku, která zrovna zalévala čaj horkou vodou. Nikdy nepochopím, jak to dělá, že to vždycky stihne takhle přesně. Asi je to učí ve škole. Otevřel jsem poslední dveře a přede mnou se rozprostřel prostor mé pracovny. Je celkem veliká, můj předchůdce ji schválně umístil do administrativního patra, protože bylo jasné, že tu bude nejvíc volného místa. Každopádně by se mi ta pracovna líbila mnohem víc, kdyby jí nedominovala ta obrovská hromada papírů na mém psacím stole. Otočil jsem se na Terezku a ta mi podala čaj. Usmála se způsobem který jasně říkal: 'To už k tomu patří.' a zavřela za sebou dveře. Napil jsem se, zhluboka se nadechl a zasedl za stůl.

"Věděl jsem do čeho jdu."
Papíry zašustily v tichém souhlasu.