Duté bouchnutí těžkých dveří kacířsky znesvětilo prázdnou a ztichlou vstupní halu. Pro kontrolu jsem se zběžně rozhlédl. Hala byla vybavena ještě z dob totalitních. Těžký, rádoby působivý funkcionalistický styl nábytku, spolu s vysokými stropy a falešným mramorem na podlaze, měl patrně dodat muzeu tajemný nádech. Z pohledu člověka 21. století se však bohužel dalo konstatovat, že ten kýčovitý, ošuntělý masiv dodával prostorám spíše co do ubohosti. Přimhouřil jsem oči… svět jakoby ztratil barvy a reálné hranice, vzduch v první chvíli nabral konzistenci medu, aby mi vteřinu nato mohl nabídnout svou chladivou, řídkou náruč. Smutný nábytek se vytratil a byl nahrazen stěnami, které byly plné huňatého modrého mechu. Nedbale jsem mávnul rukou a rozzářil místnost milionem ledových střípků. Ty pozvolna – jak včela usedá na květinu – dopadly na mech, který následně zmrznul a rozsypal se. Práce to byla marná. Davy nadšených školáků procházejících halou do muzea, jsou pro emocemi se živícího parazita tím, čím je kopa hnoje pro semínko plevele. Ovšem obchod je obchod, chceme-li, aby se v naší kavárně i nadále scházeli Jiní z širokého okolí je nutné dbát na pořádek. Opustil jsem šero a doprovázen stínem a ozvěnou mých kroků jsem se vydal vstříc proskleným dveřím z ořechu nad nimiž se skvěla černě lakovaná tabule s měděným nápisem „MALTESE FALCON kavárna U Ztracených snů“. Ano, kdo jiný mohl ztratit sny, než-li my – Jiní. Lidé kteří prozřeli a přestali věřit scestné myšlence vítězícího dobra a štěstí, které hloupému Honzovi sedícímu na peci jen tak spadne do náruče i s princeznou a půlkou království.
Otevřel jsem dveře „Ahoj Bláži!“
„Čau Infe, jak bylo?“ vypískl na mě veselý hlásek zpoza baru.
„Ale… však to znáš. Prosím tě jinak zkus čistit halu v průběhu dne od mechu… vypadalo to tam jako na Šumavě… jo a do kanclu prosím presso a ginger! Dík!“
Pohledem jsem nahmatal svůj stín a opět se vnořil do Šera. Za barem se objevily v normálním světě neviděné dveře, vedle nich v rámečku od Živnostenského listu, se v Šeru rozzářilo znění Dohody. Vešel jsem do dveří a po točitých schodech se vydal nahoru do kanceláře. Otevřel jsem dveře a… „Co to má do hajzlu znamenat?!“ Po celé kanceláři se válely hory papírů…faktury, výdejky, příjemky, smlouvy a kdo ví co ještě… Najednou největší kopa papírů na stole mého kolegy jakoby explodovala a způsobila několika sekundovou lokální papírovou vánici. Z papírů se vynořila hlava mého ctěného 2. Já, spolubojovníka a spolumajitele kavárny - Kaina.
„Co?! Cože?! Vlkodlaci?!“ s rozespalým výrazem vykřikoval a rozháněl se rukama na všechny strany.
„Kaine!“ zařval jsem aby si vůbec povšiml mé přítomnosti. Jeho výraz se z rozespalého změnil na nechápající, poté mírně provinilý a zasekl se na něčem co asi měla být rádoby omluvná grimasa.
„Cos tady proboha dělal?!“ Zeptal jsem se s podtónem zoufalství v hlase.
„Nooo… chtěl jsem udělat pořádek v účetnictví, ale jak sis možná všiml tak… no… bylo toho na mě moc.“
„A proč jsi to nenechal na účetní?“
„Na té stoleté senilní bábě?“ Opáčil takřka dotčeně.
„Jenže ta stará senilní bába na rozdíl od nás z účta maturovala za 1 a 35 let se tím živí!“
Zmlkl, mávl rukou a srovnal všechny papíry do několika obřích štosů. „Tak! A nikdo nic nepozná!“ Pronesl samolibě.
Egoismus a narcismus sice patří k našim společným (dle nás) nejlepším vlastnostem, ale všeho moc občas škodí… kašlu na to.
„Něco nového?“ Zeptal jsem se vyčerpaně.
„Jo, Denní hlídka žádá o likvidaci nějakých vlkodlaků, měl bys to mít v poště.“ Bleskově jsem prohlédl formulář v emailu. „A proč nepodali návrh Inkvizici, to je snad jejich starost, ne?“
„No vždyť víš jak to chodí…“
Vím, my uděláme špinavou práci, vyinkasujeme balík a dobrou reputaci u Denní hlídky, Noční hlídka ztratí právo na represe a v případě, že to na nás praskne, půjdu leštit kliku na Inkvizici do Prahy.
„Zvládneš to sám?“ Ne, že bych nevěděl co odpoví.
„Já myslím, že jo.“ Egoista…
