Na jinou strunu

Podzim už stačil obarvit listy křiklavými barvičkami jako z dětské knížky a vítr je teď vytrhává stromům z rukou, aby je mohl rozházet po okolí. Většina jich končí na písčité cestě, kde tlumí nárazy mých podrážek. Poslední dobou mám čím dál tím víc rád kopce. Nejsem jeden z těch, co ráno vstanou a jdou si kondičně zaběhat, prostě mám rád ten pocit, když stoupáte nahoru v podvečerním šeru a pod vámi se rozprostírá město. Ticho ruší jen skřípání písku a sem tam projíždějící tramvaj. Krok za krokem mi pod nohama ubíhají další metry, jak stoupám na Petřín. Vždycky tam chodím pěšky. I když zrovna jezdí lanovka, i když jsem unavený po celodenní práci, vždycky jdu pěšky. Je to vlastně takový můj malý rituál. Já obětuju energii a za odměnu dostanu Prahu.

Jestli je tohle město rájem Temných, pak Petřín je majákem na ostrově Světla. Všechny ty emoce, které sem už od nepaměti táhnou turisty, děti i zamilované páry se kumulují ve věži samotné a výstup po jejích schodech je pak pro Světlého jako osvěžující koupel.
Původně se dokonce plánovalo, že se Pražská Noční Hlídka usadí tady nahoře ale nakonec byl kopec shledán strategicky nevýhodným. Ne že bych si na finální umístění stěžoval, tu budovu by nám mohlo závidět i ministerstvo, jen prostě občas potřebuju trochu čerstvého vzduchu.
Vystoupal jsem těch několik posledních metrů a zamířil k zrcadlovému labyrintu. Okénko pokladny bylo prázdné, tak jsem ze zvyku vstoupil do labyrintu přímo skrz mříže. Obklopily mne odrazy. Procházel jsem chodbami spolu se svou armádou dvojníků a pozorně se rozhlížel. Jakmile jste uvnitř, je potřeba dávat dobrý pozor a snažit se nespustit zrcadla z očí, trik je totiž v tom najít to, ve kterém se neodrážíte. Občas tudy bloumám třeba hodinu. Ne proto že bych to zrcadlo nemohl najít, prostě se mi jen líbí ten pocit, být ztracen uprostřed labyrintu vlastních odrazů. Dnes bohužel ten čas nemám. Hned na dalším rozcestí jsem zabočil vpravo a šel podél stěny dokud jsem nenašel vchod. Vždycky když před tím zrcadlem stojím napadá mě že takhle nějak se musí cítit upíři. Tedy kdyby na té pověře bylo něco pravdy, samozřejmě.

Vešel jsem a rozhlédl se. Monitorovací místnost byla na první pohled naprosto liduprázdná a až po chvíli zkoumání jsem si všiml dívenky přilepené k jedné z obrazovek. Když jsem k ní došel a lehce jí poklepal na rameno, trhla sebou a vyskočila tak rychle že málem převrátila židli.
„Erika Jirásková, Analytička, čtvrtá kategorie!“ vyhrkla a chvíli to vypadalo že se mi snad pokusí salutovat. Trochu jsem se ušklíbl a přejel ji očima od hlavy k patě. Mohlo jí být tak dvacet, byla menší postavy, červené vlasy nejspíš obarvené ačkoliv dle množství pih na obličeji mohly být klidně i přírodní, seprané džíny,červeno-bíle pruhované tričko a samozřejmě nepostradatelné brýle. Dřív se takovým říkalo knihomolové, ale dnes, když se jich většina opaluje v záři monitoru, už se to slovo nehodí.
„Sednout,“ řekl jsem možná trochu moc rozkazovačně protože zajela na židli ještě rychleji než z ní předtím vyskočila. Sedl jsem si vedle ní a zahleděl se na obrazovku na které se po satelitním snímku Prahy přesunovaly barevně ohraničené ovály. Trochu to připomínalo Počasí, na které jsem se koukal ráno v televizi.
„To jsou nějaké tlakové níže?“ zeptal jsem se.
„Něco podobného. Tohle jsou…jak bych to řekla…Silové níže. Monitorujeme přesuny Síly v celém městě.“ Viditelně se snažila aby to neznělo pyšně. Měla na to v podstatě právo protože ačkoliv jsem tu byl už několikrát, nikdy jsem se analytikům do práce moc nepletl a účel celého Petřínského štábu mi tedy poněkud unikal. Terezčino neustálé upozorňování na rozsáhlou dokumentaci na mém stole se samozřejmě také míjelo účinkem, zvláště od chvíle co podobná důležitá lejstra okupovala většinu pracovní desky a přilehlý parapet.
„Aha. No, tahat mě až sem nahoru jen kvůli povinné pravidelné inspekci by si určitě nikdo ze zdejšího vedení nelajznul takže předpokládám že někde na tomhle monitoru je něco špatně.“ Pro jistotu jsem se na ni usmál aby si to v té své horlivosti nevyložila jako pohrůžku. Asi to pochopila protože bez dalšího vstávání přikývla a začala horlivě bušit do klávesnice. Ovály na obrazovce se teď posouvali pozpátku. Zastavila obraz na snímku z dnešního rána, což jsem poznal podle ukazatele času v levém horním rohu, a přiblížila oblast Smíchova.

„A do háje.“ Ujelo mi. Nato abych poznal že chaotická změť linií překrývající většinu Smíchova znamená problém jsem nepotřeboval vysokoškolský titul.

DozorCon

Jiní!

Ač se to tak nezdá, mílovými kroky se nám blíží DozorCon.

Základní koncept programu DozorConu (dále jen DC) mám sestavený, ale jsem otevřený všem návrhům. Prozatím je v plánu tradiční promítání filmů, populární Wizardyho šero (nemůžu slíbit, ale jsem si jistý, že budou i hvězdičky) a počítám i s Geserovými reálnými postavami v hlídkách. Sám zas sebe plánuju přednášky zaměřené hlavně na magii jako takovou, takže se určitě dozvíte víc o šamanismu, druidismu a voodoo.

Hodlám ještě kontaktovat Ziru, jestli by v rámci DC nezopakovala něco o tarotu a věštění z čísel, protože posledně byly její přednášky poměrně úspěšné.

Další věc, o které bych rád veřejně informoval je spuštění nového webu www.hlidky.cz, za které můžeme poděkovat Bobovi (aplaus!). Choďte tam, vymýšlejte a piště, jinak nás Vašek Pravda roztrhne jak hady.

To je pro zatím vše. S bližšími podrobnostmi se ještě ozvu v blízké době.

Za Maltese Falcon

Kain

время после полудня

Brno kolem odpoledne prostě žije ve stresu a je celkem jedno, jestli je víkend nebo úterý. Lidé spěchají do práce, na schůzky, do obchodů nebo prostě jen tak bezcílně bloudí úzkými ulicemi. Tato doba je pro Temné vlastně učiněným rájem. Stres, vztek, ... jen natáhnout paži...

A telefon pořád mlčí...

Mohl bych Igorovi zavolat, vlastně... měl bych, ale kdo chce rušit klid nejvyššího, když on sám - byť určitě o všem ví - nepovažuje za nutné spustit poplach. Naprosto spontánně jsem nasedl do autobusu a vyjel směrem k zábavnímu centru Olympia. Tady měla Denní hlídka jeden ze svých podniků, třeba právě tady se dozvím odpověď na svoji otázku.

Jo, když jsem tak mluvil o odpoledním Brně, zapomněl jsem zmínit ještě jednu věc - zácpy. Ačkoliv transparenty všude kolem křičely optimistické "Do Olympie za 10 minut!" Pravda teď byla asi šestkrát delší...

...slunce se znaveně opírá do temných skel, jež jeho unavené tělo neunesou. Opírá se tedy i o naše ramena a my jej podpíráme s potem v tváři a obavou tlačící se do spánků. Snad nespadne... snad jen uneseme. Do podvědomí se bezcitně dobývá slaný pach cizích těl...

Hlava mi vyletěla vzhůru. Chce to ještě jedno kafe! Napadlo mě, než se mi víčka zavřela definitivně.

Nevím jak dlouho jsem spal, nevím co se celou tu dobu dělo a tím pádem nechápu, proč sedím v autobuse bez lidí, bez řidiče a bez Olympie za oknem. Autobus stál na rohu autobusového nádraží Zvonařka bez ladu a skladu přes dva pruhy silnice. Po bližším ohledání mého okolí jsem dokonce našel i řidiče. Ležel na zadním sedadle, ruce i nohy groteskně rozhozené, oděn jen do kalhot. 

Zachroptěl. Z úst se řinula krev. Trup zdobily četné podlitiny. Jeho pohled byl prázdný... a to doslova, neboť prázdné byly i jeho oční důlky. Víčka občas jemně cukla a uronila krvavé slzy. Umíral. Propadal se v agonii. Hrdlo zalévala krev z plic. Nekřičel. Hlasivky se zvolna topily v karmínovém louhu. Jeho strach byl ten nejčistší na světě. Čirá síla. Strach ze smrti. Lačně jsem chlemtal jeho agonii. Zmocňoval se ho klid... bolest odcházela. Chroptění ustalo... a já se naposledy chopil zbytků jeho životní energie.

Po pravdě řečeno, až teprve teď jsem se začal zajímat, jak ke všemu kolem mě došlo. Vystoupil jsem z autobusu a šokovaně pozoroval absurdní scénu, která se mi naskytla. Na druhé straně ulice z obchodu Erotic city totiž znenadání vyběhla tlupa asi 10ti letých dětí, s plnou náručí "dospělého zboží" a nesouvislým úsměvem ve tváři.

Vraždy, rabování, dopravní kolaps... zaspal jsem převrat nebo co?!

Než jsem se nad vším stihl nějak výrazněji zamyslet, vyrušil mě zvuk motoru. Motoru něčeho velkého... kamion nebo tatra? Těžko říct, ale bylo to celkem blízko... Otočil jsem se a ke svému zděšení došel k závěru, že autobus linky 67 MHD, který kdo ví proč řídí člověk, který rozhodně nevypadá jako profesionální řidič se řítí přímo na mě. Toho chlápka nenapadlo, že mě může srazit??? Co hůř, že může nabourat do autobusu tři metry za mnou? Mimochodem mě tak napadá, že absurdní komice celé situace přidává i fakt, že ten člověk se asi vážně soustředí na to, aby mě srazil (což se pravděpodobně i stane) a nejhorší je, že já všemu jen nečinně přihlížím a se svým osudem jsem celkem smířený....

Do hajzlu, ale já jsem Jinej! Následkem tohoto prozření jsem natáhl ruku před sebe a nakumuloval jsem do ní nabitou energii. Dlaň se začala lisovat do masky autobusu, jako do hlíny. V okamžiku jsem tutéž paži zvedl a pohybovou energii autobusu jsem změnil ze směru "rovně" na geometricky přesnou křivku, kterou navíc bude autobus kopírovat pohybem okolo své vlastní svislé osy.

Efekt byl poeticky destruktivní! Autobus se vznesl a při druhém saltu se efektně roztříštil o železobetonový viadukt přemosťující ulici.

"Hustý!!!"

до обеда

Kafe má být černý jako noc a hořký jako snění, kterýmu se tím zázračným nápojem chráníme. Když do něj naliju mlíko, tak se jeho hladina přikryje rouškou tajemna a s cukrem dosáhne sladkýho vzrušení. Kafe je jako sex, vůně silná, jako eros ženy při koitu… jemná jako oholenej klín a horká jako náruč…

 

A přesně takovou kávu tady umí uvařit.

 

Upil jsem ze šálku a do úst vložil mandli v čokoládě. Se Šerem se tu něco děje, to musí vidět každý Jiný. Půjde-li to tak i dál, neklid pocítí i senzitivnější jednici z řad lidí. Zkontroloval jsem telefon. Žádný zmeškaný hovor ani zpráva. Telefon od Igora jsem popravdě nečekal, ale nějaké informace z ústředí bych celkem uvítal. Když už nic, alespoň jsem prozvonil Agnes.

Z myšlenek mě vytrhl zvuk tříštícího se porcelánu. Ohlédnul jsem se. Číšníkovi kousek ode mě upadl šálek od kávy a rozletěl se jako vzpomínky na večer u lahve ginu. Byl to správný chlap. Úslužný, vtipný, příjemný. Mrknul jsem na něj a čekal na ten typický bezradný úsměv. Místo toho jsem se dočkal jen neurotického škubnutí ve tváři. Zvláštní… Do pěti vteřin jsem vše pochopil. Z nenadání se nad ním objevil provozní, takový obtloustlý, náladový homosexuál a začal na něj zcela nepříčetně řvát. To všechno jenom kvůli šálku? Něco tu nehraje. Podíval jsem se na ně Šerem. Vztek jsem čekal, ale, že by až tak? Ještě trošku a on by ho snad byl schopen i zabít…. Raději jsem se tedy lehce dotknul jejich vědomí a vztek uhasil.

Pocítil jsem jak se po utnutém přílivu emocí Šero stáhlo. Prudce, jako oční víčko pří ráně pěstí.

 

Zcela jsem se ponořil v Šero. Opět to chladivé pohlazení a bezbarvé rysy bezbřehých možností existence všehomira. Chvíli jsem se rozhlížel a zanedlouho zahlédl první změnu. Volně vzduchem, nezávisle na prostoru a překážkách se sunuly malé silové medúzy…  nebo to byly víry? Nevím, každopádně to vypadalo, že ty body prostupují do všech hladin a když náhodou narazily do stěny z mechu, ten ve vteřině zčernal a rozpadnul se.

 

Vystoupil jsem z Šera a znovu si celou scenerii přehrál… no, třeba někdo zavolá…

Peníze jsem nechal na stole, jak je tu mým zvykem. Samozřejmě, mohl bych vklouznout do Šera a odejít bez placení, ale proč si dělat nepřátele na místech, kde to není nutné?

Pár hodin jsem se jen tak bezúčelně toulal městem, chodil po obchodech, pozoroval lidi a ještě párkrát vstoupil do Šera, abych se přesvědčil zda mě nešálil zrak a také abych zjistil, zda se jednalo jen o nějakou lokální anomálii, nebo jde o globální jev. Pravdou bylo to druhé, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo. Co hůř, všechny jevy se zdály čím dál zřetelnější a to mi dost smrdí... Jo a taky tu smrdí voda. Určitě to taky znáte, nebe modré, ba azurové, slunce vás neuprosně pálí do očí, na stromě se nehne list... jenom ta všudypřítomná vlhká vůně...