Na jinou strunu

Podzim už stačil obarvit listy křiklavými barvičkami jako z dětské knížky a vítr je teď vytrhává stromům z rukou, aby je mohl rozházet po okolí. Většina jich končí na písčité cestě, kde tlumí nárazy mých podrážek. Poslední dobou mám čím dál tím víc rád kopce. Nejsem jeden z těch, co ráno vstanou a jdou si kondičně zaběhat, prostě mám rád ten pocit, když stoupáte nahoru v podvečerním šeru a pod vámi se rozprostírá město. Ticho ruší jen skřípání písku a sem tam projíždějící tramvaj. Krok za krokem mi pod nohama ubíhají další metry, jak stoupám na Petřín. Vždycky tam chodím pěšky. I když zrovna jezdí lanovka, i když jsem unavený po celodenní práci, vždycky jdu pěšky. Je to vlastně takový můj malý rituál. Já obětuju energii a za odměnu dostanu Prahu.

Jestli je tohle město rájem Temných, pak Petřín je majákem na ostrově Světla. Všechny ty emoce, které sem už od nepaměti táhnou turisty, děti i zamilované páry se kumulují ve věži samotné a výstup po jejích schodech je pak pro Světlého jako osvěžující koupel.
Původně se dokonce plánovalo, že se Pražská Noční Hlídka usadí tady nahoře ale nakonec byl kopec shledán strategicky nevýhodným. Ne že bych si na finální umístění stěžoval, tu budovu by nám mohlo závidět i ministerstvo, jen prostě občas potřebuju trochu čerstvého vzduchu.
Vystoupal jsem těch několik posledních metrů a zamířil k zrcadlovému labyrintu. Okénko pokladny bylo prázdné, tak jsem ze zvyku vstoupil do labyrintu přímo skrz mříže. Obklopily mne odrazy. Procházel jsem chodbami spolu se svou armádou dvojníků a pozorně se rozhlížel. Jakmile jste uvnitř, je potřeba dávat dobrý pozor a snažit se nespustit zrcadla z očí, trik je totiž v tom najít to, ve kterém se neodrážíte. Občas tudy bloumám třeba hodinu. Ne proto že bych to zrcadlo nemohl najít, prostě se mi jen líbí ten pocit, být ztracen uprostřed labyrintu vlastních odrazů. Dnes bohužel ten čas nemám. Hned na dalším rozcestí jsem zabočil vpravo a šel podél stěny dokud jsem nenašel vchod. Vždycky když před tím zrcadlem stojím napadá mě že takhle nějak se musí cítit upíři. Tedy kdyby na té pověře bylo něco pravdy, samozřejmě.

Vešel jsem a rozhlédl se. Monitorovací místnost byla na první pohled naprosto liduprázdná a až po chvíli zkoumání jsem si všiml dívenky přilepené k jedné z obrazovek. Když jsem k ní došel a lehce jí poklepal na rameno, trhla sebou a vyskočila tak rychle že málem převrátila židli.
„Erika Jirásková, Analytička, čtvrtá kategorie!“ vyhrkla a chvíli to vypadalo že se mi snad pokusí salutovat. Trochu jsem se ušklíbl a přejel ji očima od hlavy k patě. Mohlo jí být tak dvacet, byla menší postavy, červené vlasy nejspíš obarvené ačkoliv dle množství pih na obličeji mohly být klidně i přírodní, seprané džíny,červeno-bíle pruhované tričko a samozřejmě nepostradatelné brýle. Dřív se takovým říkalo knihomolové, ale dnes, když se jich většina opaluje v záři monitoru, už se to slovo nehodí.
„Sednout,“ řekl jsem možná trochu moc rozkazovačně protože zajela na židli ještě rychleji než z ní předtím vyskočila. Sedl jsem si vedle ní a zahleděl se na obrazovku na které se po satelitním snímku Prahy přesunovaly barevně ohraničené ovály. Trochu to připomínalo Počasí, na které jsem se koukal ráno v televizi.
„To jsou nějaké tlakové níže?“ zeptal jsem se.
„Něco podobného. Tohle jsou…jak bych to řekla…Silové níže. Monitorujeme přesuny Síly v celém městě.“ Viditelně se snažila aby to neznělo pyšně. Měla na to v podstatě právo protože ačkoliv jsem tu byl už několikrát, nikdy jsem se analytikům do práce moc nepletl a účel celého Petřínského štábu mi tedy poněkud unikal. Terezčino neustálé upozorňování na rozsáhlou dokumentaci na mém stole se samozřejmě také míjelo účinkem, zvláště od chvíle co podobná důležitá lejstra okupovala většinu pracovní desky a přilehlý parapet.
„Aha. No, tahat mě až sem nahoru jen kvůli povinné pravidelné inspekci by si určitě nikdo ze zdejšího vedení nelajznul takže předpokládám že někde na tomhle monitoru je něco špatně.“ Pro jistotu jsem se na ni usmál aby si to v té své horlivosti nevyložila jako pohrůžku. Asi to pochopila protože bez dalšího vstávání přikývla a začala horlivě bušit do klávesnice. Ovály na obrazovce se teď posouvali pozpátku. Zastavila obraz na snímku z dnešního rána, což jsem poznal podle ukazatele času v levém horním rohu, a přiblížila oblast Smíchova.

„A do háje.“ Ujelo mi. Nato abych poznal že chaotická změť linií překrývající většinu Smíchova znamená problém jsem nepotřeboval vysokoškolský titul.