Kafe má být černý jako noc a hořký jako snění, kterýmu se tím zázračným nápojem chráníme. Když do něj naliju mlíko, tak se jeho hladina přikryje rouškou tajemna a s cukrem dosáhne sladkýho vzrušení. Kafe je jako sex, vůně silná, jako eros ženy při koitu… jemná jako oholenej klín a horká jako náruč…
A přesně takovou kávu tady umí uvařit.
Upil jsem ze šálku a do úst vložil mandli v čokoládě. Se Šerem se tu něco děje, to musí vidět každý Jiný. Půjde-li to tak i dál, neklid pocítí i senzitivnější jednici z řad lidí. Zkontroloval jsem telefon. Žádný zmeškaný hovor ani zpráva. Telefon od Igora jsem popravdě nečekal, ale nějaké informace z ústředí bych celkem uvítal. Když už nic, alespoň jsem prozvonil Agnes.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk tříštícího se porcelánu. Ohlédnul jsem se. Číšníkovi kousek ode mě upadl šálek od kávy a rozletěl se jako vzpomínky na večer u lahve ginu. Byl to správný chlap. Úslužný, vtipný, příjemný. Mrknul jsem na něj a čekal na ten typický bezradný úsměv. Místo toho jsem se dočkal jen neurotického škubnutí ve tváři. Zvláštní… Do pěti vteřin jsem vše pochopil. Z nenadání se nad ním objevil provozní, takový obtloustlý, náladový homosexuál a začal na něj zcela nepříčetně řvát. To všechno jenom kvůli šálku? Něco tu nehraje. Podíval jsem se na ně Šerem. Vztek jsem čekal, ale, že by až tak? Ještě trošku a on by ho snad byl schopen i zabít…. Raději jsem se tedy lehce dotknul jejich vědomí a vztek uhasil.
Pocítil jsem jak se po utnutém přílivu emocí Šero stáhlo. Prudce, jako oční víčko pří ráně pěstí.
Zcela jsem se ponořil v Šero. Opět to chladivé pohlazení a bezbarvé rysy bezbřehých možností existence všehomira. Chvíli jsem se rozhlížel a zanedlouho zahlédl první změnu. Volně vzduchem, nezávisle na prostoru a překážkách se sunuly malé silové medúzy… nebo to byly víry? Nevím, každopádně to vypadalo, že ty body prostupují do všech hladin a když náhodou narazily do stěny z mechu, ten ve vteřině zčernal a rozpadnul se.
Vystoupil jsem z Šera a znovu si celou scenerii přehrál… no, třeba někdo zavolá…
Peníze jsem nechal na stole, jak je tu mým zvykem. Samozřejmě, mohl bych vklouznout do Šera a odejít bez placení, ale proč si dělat nepřátele na místech, kde to není nutné?
Pár hodin jsem se jen tak bezúčelně toulal městem, chodil po obchodech, pozoroval lidi a ještě párkrát vstoupil do Šera, abych se přesvědčil zda mě nešálil zrak a také abych zjistil, zda se jednalo jen o nějakou lokální anomálii, nebo jde o globální jev. Pravdou bylo to druhé, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo. Co hůř, všechny jevy se zdály čím dál zřetelnější a to mi dost smrdí... Jo a taky tu smrdí voda. Určitě to taky znáte, nebe modré, ba azurové, slunce vás neuprosně pálí do očí, na stromě se nehne list... jenom ta všudypřítomná vlhká vůně...
