утро

Temné nebe bylo propleteno žhnoucí pavučinou, z něj se na mě snášel déšť. Plakal jsem, asi nad ztrátou, nevím… Ano, teď mi to dochází! Ztratil jsem duši, ale proč? Kde to do háje jsem? Co tu dělám? Proč je všude náhle mlha… a proč sakra  padám?!

 

Škubl jsem sebou a v hrůze otevřel oči. Celé mé tělo bylo pokryto ledovým potem a ve spáncích mi divoce pulsovala krev. Jak já nenávidím sny! Když se vám zdá něco příjemného, probudíte se zklamaní nad ztrátou vysněné iluze a když naopak máte noční můru, probudíte se pro změnu zcela zděšení. Takže moment, co je vlastně za den, kolik máme hodin a co mě čeká za povinnosti? Tak tohle dohromady jen tak nedám, ne po ránu. Víte, vždycky mi asi dvě hodiny trvá, než začnu alespoň trošku fungovat a nutno říct, že mě za to má přítelkyně nenávidí. Moment, kde je vlastně moje Agnes?

 

S obtížemi jsem se vykopal z postele a zamířil do kuchyně, na stole mě čekala snídaně, šálek na kávy a vzkaz od mé milované.

 

Jsem na ústředí DH a zdržím se tu asi až do večera. Nezapomeň uklidit ze stolu, v koupelně, vyvenči psa a vezmi si klíče.  Miluju tě hvězdičko=o*

 

No jo… ona mě prostě za tu dobu už zná. Alespoň půlku věcí bych určitě zapomněl. Miluji ji.Jen mě trošku mrzí jak často poslední dobou v práci je, ale to je holt úděl pěšáka po boku velké kouzelnice. Postupně jsem tedy splnil všechny zadané úkoly a potom v koupelně na zrcadlo rtěnkou napsal.

 

Na zrcadlo napíšu Ti vzkaz

zubní pastou

jež

skví se v reklamách.

Re a klamů

a podobných iluzí

bude ten vzkaz pln.

 

V tom Ty

mezi řádky otiskneš svá

mírně nakyslá malinová ústa ...

s ostružím

a připíšeš čas nádechu

10:30 SEČ

 

To jí určitě udělá radost až se vrátí…

 

 

 Intermezzo:

Upil jsem ze sklenice a pohlédl z okna. Dva nebeští obři se pustili do svého boje. Zaklesli se do sebe. Jakoby se chtěli obejmout. Nebe jako meč, proťalo klikaté ostří blesku. Samou bolestí se dalo do pláče. Slzy zkrápěly mrtvé ulice, kamenné svaté a sepnuté ruce chrámů božích… a zkrápěly také mou tvář… byť ta sama byla deštěm netknutá…

 

Ale jedno mi stále není jasné… Kde jsou hvězdy… když nechodí spát… 

Prolog... trochu jinak

Co se ze mě stal měšťák, odnaučil jsem se dívat na nebe. Z širokých, otevřených ulic prdele jménem Kuřim jsem přesedlal na úzký a stísněný uličky Brna a místo svýho dřívějšího a oblíbenýho kochání se soumrakem a labužnickýho nasávání vůně letního večera jsem teď spíš koukal, abych někde nešlápl do hovna a nasávat "vůni" města jsem se v tomhle horku raději ani neodvážil. Dobře mi tak. Kdybych byl pořád maloměstskej Jinej, všiml bych si, že se nebe podezřele rychle zatahuje a vzuch smrdí bouřkou... a průserem.

Ne, bouřka není dobrá. Déšť samotnej jo. Děsť smyje starý věci a špínu a dává tak prostor novotě. Ale bouřka... Tak jak její blesky otvírají oblohu, tak bouřka otvírá starý záležitosti. Na lidi padá depka a začnou vzpomínat. A ne vždycky je to dobrý.

Hmm, tak zhruba tahle filozofická úvaha mi proletěla hlavou ve chvíli, kdy Infinitus s výrazem mučedníka prošel okolo mě. Sakra, kdy vůbec vešel do kanclu?! A kdy se vůbec změnil hudební motiv ze Sex Bomb na Don't Cry?!

Aby bylo jasno, Jessica a já jsme právě objevili novou hračku, která nám umožňuje... hmm... blbnout, i když jsme od sebe hromadu kilometrů. Znáte sex po netu? No... když jste Jiní a umíte různý telepatický věci, dostáváte se na úplně novou úroveň rozkoše.

Kdyby aspoň tak pět minut počkal... nebo zaklepal. Už dávno jsme si tu měli zavést nějaký pravidlo o klepání. Co kdyby tu jeden z nás měl slečnu... Tedy já měl slečnu. On ne... On nikdy. Na to moc žije ve vzpomínkách.

Myslím, že mu do jisté míry rozumím. Kdysi jsem býval jako on... Příliš jsem se upnul k někomu, na kom mi záleželo... a ztratil ji. Znám jeho bolest... do jisté míry. Já alespoń věděl, že má milovaná žije. Ne se mnou, ale žije. Na jeho místě... zbláznil bych se z té nejistoty.

Krátce jsem se rozloučil s Jess a otočil se k němu. Stál u okna a v té tmě, jen občas ozářený blesky, vypadal téměř goticky. Otočil se ke mně a s výrazem čirýho smutku.
"Vzpomínáš?" pokynul rukou k oknu.
No aby ne... Je to skoro taková bouře, jako tenkrát.
Mlčky jsem přikývl.

Těšil jsem se na krásně strávenej večer s Jess, plnej mentální rozkoše.
Místo toho se bude chlastat a filozofovat. A vzpomínat.
No... to je vlastně taky krásně strávenej večer. Jako za starých časů.

Z harddisku se naprosto příhodně do náhodného výběru přehrávače načetla nová písnička a z reproduktorů se tiše linulo Love Hurts.

Tak tohle nedopadne dobře.