Brno kolem odpoledne prostě žije ve stresu a je celkem jedno, jestli je víkend nebo úterý. Lidé spěchají do práce, na schůzky, do obchodů nebo prostě jen tak bezcílně bloudí úzkými ulicemi. Tato doba je pro Temné vlastně učiněným rájem. Stres, vztek, ... jen natáhnout paži...
A telefon pořád mlčí...
Mohl bych Igorovi zavolat, vlastně... měl bych, ale kdo chce rušit klid nejvyššího, když on sám - byť určitě o všem ví - nepovažuje za nutné spustit poplach. Naprosto spontánně jsem nasedl do autobusu a vyjel směrem k zábavnímu centru Olympia. Tady měla Denní hlídka jeden ze svých podniků, třeba právě tady se dozvím odpověď na svoji otázku.
Jo, když jsem tak mluvil o odpoledním Brně, zapomněl jsem zmínit ještě jednu věc - zácpy. Ačkoliv transparenty všude kolem křičely optimistické "Do Olympie za 10 minut!" Pravda teď byla asi šestkrát delší...
...slunce se znaveně opírá do temných skel, jež jeho unavené tělo neunesou. Opírá se tedy i o naše ramena a my jej podpíráme s potem v tváři a obavou tlačící se do spánků. Snad nespadne... snad jen uneseme. Do podvědomí se bezcitně dobývá slaný pach cizích těl...
Hlava mi vyletěla vzhůru. Chce to ještě jedno kafe! Napadlo mě, než se mi víčka zavřela definitivně.
Nevím jak dlouho jsem spal, nevím co se celou tu dobu dělo a tím pádem nechápu, proč sedím v autobuse bez lidí, bez řidiče a bez Olympie za oknem. Autobus stál na rohu autobusového nádraží Zvonařka bez ladu a skladu přes dva pruhy silnice. Po bližším ohledání mého okolí jsem dokonce našel i řidiče. Ležel na zadním sedadle, ruce i nohy groteskně rozhozené, oděn jen do kalhot.
Zachroptěl. Z úst se řinula krev. Trup zdobily četné podlitiny. Jeho pohled byl prázdný... a to doslova, neboť prázdné byly i jeho oční důlky. Víčka občas jemně cukla a uronila krvavé slzy. Umíral. Propadal se v agonii. Hrdlo zalévala krev z plic. Nekřičel. Hlasivky se zvolna topily v karmínovém louhu. Jeho strach byl ten nejčistší na světě. Čirá síla. Strach ze smrti. Lačně jsem chlemtal jeho agonii. Zmocňoval se ho klid... bolest odcházela. Chroptění ustalo... a já se naposledy chopil zbytků jeho životní energie.
Po pravdě řečeno, až teprve teď jsem se začal zajímat, jak ke všemu kolem mě došlo. Vystoupil jsem z autobusu a šokovaně pozoroval absurdní scénu, která se mi naskytla. Na druhé straně ulice z obchodu Erotic city totiž znenadání vyběhla tlupa asi 10ti letých dětí, s plnou náručí "dospělého zboží" a nesouvislým úsměvem ve tváři.
Vraždy, rabování, dopravní kolaps... zaspal jsem převrat nebo co?!
Než jsem se nad vším stihl nějak výrazněji zamyslet, vyrušil mě zvuk motoru. Motoru něčeho velkého... kamion nebo tatra? Těžko říct, ale bylo to celkem blízko... Otočil jsem se a ke svému zděšení došel k závěru, že autobus linky 67 MHD, který kdo ví proč řídí člověk, který rozhodně nevypadá jako profesionální řidič se řítí přímo na mě. Toho chlápka nenapadlo, že mě může srazit??? Co hůř, že může nabourat do autobusu tři metry za mnou? Mimochodem mě tak napadá, že absurdní komice celé situace přidává i fakt, že ten člověk se asi vážně soustředí na to, aby mě srazil (což se pravděpodobně i stane) a nejhorší je, že já všemu jen nečinně přihlížím a se svým osudem jsem celkem smířený....
Do hajzlu, ale já jsem Jinej! Následkem tohoto prozření jsem natáhl ruku před sebe a nakumuloval jsem do ní nabitou energii. Dlaň se začala lisovat do masky autobusu, jako do hlíny. V okamžiku jsem tutéž paži zvedl a pohybovou energii autobusu jsem změnil ze směru "rovně" na geometricky přesnou křivku, kterou navíc bude autobus kopírovat pohybem okolo své vlastní svislé osy.
Efekt byl poeticky destruktivní! Autobus se vznesl a při druhém saltu se efektně roztříštil o železobetonový viadukt přemosťující ulici.
"Hustý!!!"
Žádné komentáře:
Okomentovat