02

Kancelář kavárny Maltese Falcon byla uvržena do kajícného ticha. Jen větrák počítače na jednom ze stolů neúnavně omílal svou monotonii a vítr, jenž jako srdce vháněl do uzavřené místnosti vzduch, jemně ševelil hromadami kancelářských papírů. Natolik nudným zdál se život v zázemí jediné brněnské kavárny Jiných. Ovšem ne tak v šeru. Tam právě postava se zdánlivě rozplývající se kápí, v kožených kalhotách a podzimním kabátě otevřela v normální realitě zamčené dveře a než-li se za ní zabouchly, tak i ona se stala v šeru pouhým odrazem člověka normální reality.

Vzduch v kanceláři se srazil, jako mléko v příliš horkém černém čaji, a u dveří, snad z podstaty všehomira, zhmotnil postavu hubeného, asi 23letého muže v černé košili, tmavých džínech a polobotkách. Neváhal a jako doma se posadil do, na jeho hubenou postavu do, snad až příliš rozložitého koženého křesla, za pohaslý monitor.

Pohl jsem myší a počítač se pomalu a jen velice neochotně začal probouzet k životu, což dával jasně najevo nespokojeně blikající modrou kontrolkou. Tak ukaž ty zázračná mašinko 21. století co jsi nám připravila za elektronické teze…

Program sloužící k propočtu pravděpodobnostních linií líně odhalil výsledky své 4 hodinové práce. Nic, nic, nic, nic,… jedna za vlasy přitažená verze vedle druhé nebo naopak vize natolik všední, až mi bylo takřka líto je číst. Elektronika je fajn věc, ale lidskému mozku zatím prostě konkurovat nemůže. Moje šedá kůra mozková už byla po celém dni v terénu jako střídka příliš starého chleba – tuhá a nepoddajná, takže jsem radši modré okno programu zavřel a letargicky jsem prohlížel plochu mého počítače.

Každý člověk i Jiný má v životě chvíle, kdy si nostalgicky připomíná svou minulost, pláče nad rozlitým mlékem nebo se naopak šíleně směje nějaké veselé historii. I na mě taková nostalgická chvilka teď přišla. Ne… nezval jsem ji… vkradla se mi do hlavy jako vkrádá se červ do rezavé plechovky od piva. Nerad na ten den vzpomínám, přesto si jej neustále připomínám právě tou fotkou na ploše mého monitoru. Byl to den, kdy jsem započal svůj závod o ztrátu všech dosavadních hodnot a pravd, den kdy se moje lidství rozplynulo jako kapka vody na rozpálené plotně. Bylo 8. května 2008 a já se nadšeně poddával krásám děvky jménem Paříž.

„Jé hele tamhle ten černoch prodává zapalovače! Tamten zase eiffelovky! Hele děcka pudem na ni pěšky?“ Dav mých spolužáků na sebe nadšeně pokřikoval. Jen já stál nepřítomně v centru všeho toho ruchu a takřka bez zájmu tiskl ruku své přítelkyně. Tady pod tou masivní kovovou konstrukcí nejslavnějšího pařížského monumentu na mě dýchalo cosi divného. Několikrát jsem se bezděčně rozhlédl kolem sebe, abych odhalil příčinu mého stupňujícího se nepokoje – marně. Támhle německý páreček s obdivně zvednutou hlavou, tuhle zase zájezd Japonců zuřivě tisknoucí spouště svých fotoaparátů,… Uprostřed toho všeho já, zcela ztracen a strhán tím utlačujícím pocitem. Ještě jednou jsem se paranoicky ohlédl přes rameno a střetl se pohledem se sympatickou černovláskou. Svět se napružil, vzduch zhoustl a vůně se ztratily. Barvy pohasly a já pocítil jak mou kůži ošlehl mrazivý závan. Jen ta podivná černovlasá holka si nechala konkrétní obrysy a barvy.

Otočil jsem hlavu zpět a vše se bleskově vrátilo do normálu. Poděšeně jsem sebou cukl a ještě jednou se ohlédl po té prazvláštní postavě. Vyrazil proti mně jakoby podtlak destilovaného mrazivého vzduchu, barvy opět zmizely a zvuky zněly podivně dutě. Jako hypnotizovaný jsem se díval na prazvláštní děvče s černými vlasy, v elegantním tmavém avšak mladistvě svěžím kostýmku s potěšeným výrazem v obličeji, jemuž krom bezedných očí dominovaly též výrazné lícní kosti a stříbrný piercing v obočí. Okolo mě se pomalu sunuly rozmazané odrazy lidí a kolem jejich siluet vyrážely nejrůznější spektra barevných paprsků. Chlad postupně pronikal každičkou částí mého těla a já svůj pohled opět obrátil k té zvláštní francouzské (nevím jak mě napadlo, že to je Francouzka, ale, prostě jsem to věděl) holce. Té se ve tváři mihl triumfální výraz a chvíli mě se zájmem pozorovala. Mě, osamoceného, mrznoucího poutníka, snad dokonce blázna, ve světě, který jsem neznal. Začala mě pohlcovat tupá únava a podlomila se mi kolena… nechápal jsem co se děje, ale asi to nebylo dobré, protože ta Francouzska se zprvu zatvářila dost vyděšeně, pak v rukou jakoby spletla ty barevné paprsky z okolních lidí a takto zformovanou kouli z té prazvláštní pavučiny po mě mrskla. Chtěl jsem jí uhnout, ale ruce jsem měl těžké a nohy nepoddajné. Zasáhla mě do hrudí a já pocítil nový přísun energie…

Klečel jsem a opíjel se tím nenadálým přísunem síly, v tu chvíli mi bylo jasné, že tento opojný pocit nezažívám naposledy. Francouzka mě jen s potěšením sledovala.

„Ahoj, vítej v Šeru.“ Ten hlas zněl klidně a naprosto samozřejmě. Byl jsem příliš zahlcen těmi náhlými zážitky, takže jsem jen klečel a udiveně pozoroval okolí plné mísících se barev a pocitů zcela hmatatelných. Fascinovaně jsem se díval na kovovou konstrukci věže porostlou hustým modrým mechem.

„Kde? Kde že to jsem? A co se to se mnou vůbec děje?“ Musel jsem znít jako feťák těsně po ukojení absťáku.

„Jsi v Šeru, paralelním světě Jiných. Já jsem Sophie Noveau, vědma 3. kategorie z francouzské Denní hlídky a ty jsi taky Jiný.“ Znělo to zcela oficiálně, takřka suše, ale to jsem nevnímal. Nevěděl jsem zda se mám smát nebo se třást strachem a bylo mi to celkem jedno.

„A to znamená co Sophie?“ Otázal jsem se konsternovaně.

„Teď není čas si toho moc vysvětlovat Jiný, sejdeme se v 2:00 před vaším hotelem a já ti odhalím celou pravdu o tobě samém. Teď vstaň a dej mi ruku, musíme se vrátit zpět, než si kdokoli něčeho všimne. O tom co se ti teď stalo nebudeš s nikým mluvit.“ Nevěděl jsem proč, ale tupě jsem přikývl a chápal, že ačkoli cítím touhu se o svůj zážitek s někým podělit – neudělám to.

Dotkl jsem se její alabastrové dlaně s tenkými, štíhlými prsty a všiml si jak mě začíná realita vytlačovat, jako láhev sektu vytlačuje korkovou zátku. Ve vteřině svět nabral reálné obrysy, vzduch zavoněl květenou a emoce druhých jakoby ohluchly. Byl jsem zpět v normálním světě a rychle uchopil vadnoucí ruku mé přítelkyně.

„Děje se něco?“

„Ne, asi jsem se na chvíli zasnil…“ Sophie na mě mrkla…

Ve tmě jsem zašátral po mobilu, 1:45… Nejvyšší čas vstát z postele. Opatrně jsem vysunul ruku z pod zad mé sladce spící přítelkyně. Její tělo ještě příjemně hřálo a kůže byla orosená kapkami sladkobolného potu. Její obrysy v přízračném svitu dorůstajícího měsíce nabíraly na mystičnosti, jež byla zintensivněna slastí provoněným vzduchem v pokoji. Víčka ještě rozverně pocukávala a rty zmrazené v mírném úsměvu vypovídaly o příjemně prožitém okamžiku. Plná ňadra se rytmicky pohybovala a s každým nádechem ten pohyb přecházel jako kruh na vodě až někam k podbřišku… Padlí andělé prý kráčí do pekel, ona však z jejich cesty sešla a já byl nyní určen k tomu, abych to andělské tělo prorostlé hříšnými myšlenkami mohl beztrestně laskat… život je prostě někdy fajn.

Opravdu tam na mě čekala, s elegancí opřená o zídku smyslně potahovala z tenké jablečné cigarety. Pakliže má přítelkyně byla padlý anděl s hříšnou duší, Sophie byla zhmotněné zlo, smyslná zvrhlost, která odpuzovala stejně silně, jako lákala. Pomalu a ladně mi vyrazila vstříc a já se poprvé sám od sebe zcela přirozeně přesunul do Šera. Topil jsem se v jejich hlubokých, tmavých očích a mozek zcela samostatně začal chápat jednotlivé pravdy. Jen jako bych v ní četl svou vlastní přirozenost. Trvalo to věčnost. Těžce jsem vydechl…

„A co přijde teď Sophie?“ Zeptal jsem se lačně.

„Teď přijde tvá skutečná svoboda…“ šeptla.

Je 11. 6. 2013 a já mlčky sedím v potemnělé kanceláři kavárny Maltese Falcon. Z očí mi tiše kanou kapky vzpomínek. Za pět let jsem ztratil vše a získal mnohé, ale jsem skutečně svobodnější? O tom nechť rozhodne čas…