Prolog

Ne... hvězdy nechodí spát. Občas se jen ostýchavě zakryjí cukrovou vatou z olova a pozorují naše konání, nebo splynou v jednolitý obraz. To když je na zlomek sekundy spojí blesk rozsvěcující temné nebe. Co jsou zač? Jsou to snad díry v jinak perfektně černém sametu noci? Malá dítka matky Luny? Lampy chrámu božího? Duše padlých? Hladové oči věčných? Andělé? ... Ne... jsou to hvězdy ... a ty nechodí spát.

Odvrátil jsem pohled od bouřlivé noční oblohy a tiše s rukama v kapsách se vydal přes Zelný trh, vstříc náruči Zemského muzea, vstříc jeho srdci, vstříc Maltese Falcon. Schylovalo se k bouři. Napovídal mi to nehybný vzduch, težší než jindy. Mlčící ptáci, prázdné ulici, vůně zvlhlého pylu, ... absence. Siluetu Petrovských věží ozářil blesk doprovázený nevrlým zahřměním. Jak poetické. Znovu jsem pohlédl k obloze. Ocelová mračna se k sobě zlověstně plížila. Dva obři. Kolosy... až se srazí, rozpoutá se peklo. Ne... tak tomu bylo tehdy... kde jsou hvězdy... když nechodí spát?

Po tváři mi pomalu začaly stékat první dešťové kapky. Otevřel jsem těžké dveře muzea. Zadunění. Klapot mých polobotek ustal. Stál jsem naproti ní. Naproti kavárně Maltese Falcon. Kavárně, která zde stojí jako monument... jako výstraha... strážce. Zvolna jsem vstoupil. Pohaslý bar z mahagonu a lakované borovice se jako král tyčil přímo proti mě. Po stranách se úslužně krčily černě lakované stolečky obsypané černými křesílky s krémovými vystélkami. Ze stěn na mě údivně shlížely abstraktní obrazy modernistů. Krása unavuje. Prošel jsem až ke služebnímu vchodu, vstoupil do šera a prošel jím na točité schodiště, po nemž jsem se vydal do kanceláře.Kain seděl za stolem ponořen do světla monitoru, asi mě pozdravil... přešel jsem k oknu.

Pořád je to tak živé. Obludné erupce síly, bolest, strach, smrt, ... den kdy usnuly hvězdy...

Otočil jsem se na Kaina: "Vzpomínáš?" Povzdechl jsem si ztěžka. Jen přikývl, sáhl do šuflete a na konferenční stolek postavil lahev Beefeatru, dvě sklenice, okurčičky a cibulky...

...ne... hvězdy nechodí spát...